na Blog.cz

Ahoj vespolek! Nebo jak se to říká. Za chvíli mi začne zkouškové a mám tolik práce, že jsem si řekla: "Na chvíli vypni!" No tak tady máte chvíli, kdy jsem vypnula :) Jsem zvědavá, co na to řeknete. Je to takový pokus…však mě znáte :)

P.S.: Ten obrázek je trochu větší, za to se omlouvám, ale nějak mi nejde zmenšit. Blog.cz prostě nespolupracuje... (jinak zdroj: -><- )

Cítila vítr, čechrající její vlasy. Cítila, jak jí lem šatů pleská o lýtka i teplo paprsků na své tváři. Její myšlenky se toulaly, kam samy chtěly. Přesto necítila klid. Spíše melancholii. Melancholii a smutek. Samotu, možná strach. Strach z věcí příštích? Strach z budoucnosti?

Probrala se a zamžourala do umělého světla zářivek.

Pomyslela si zoufale a ve snaze si znovu vybavit ten vítr zavřela oči.

"Nespi," zamumlala kamarádka vedle ní.

"Ale prosímtě," zašetpala tak nahlas, jak jen si to dovolila, aby ji neslyšela profesorka "co se za pět minut může stát?"

Tik tak…

Tik tak…

Zamračila se a podívala se z okna. Začalo se stmívat.

Bzzz…

Překvapeně zamrkala a vytáhla z kapsy vybrující mobil.

Podívala se po profesorce, útlé ženě s uštvaným výrazem v očích. Na mobil. Znovu na profesorku.

Stačilo pár kliknutí a málem spadla i se židlí, na které se houpala.

"Co…" vyhrkla.

"Slečno, chcete něco dodat? Nerozumíte něčemu?"

"Ne…ne, to je…v pořádku."

"Dobře, ale nechte si tedy své postřehy na někdy jindy."

Tik tak…

"Co se stalo?"

Tik tak…

"Otec je v nemocnici. Měl nehodu s autem."

"Cože?"

"Slyšelas."

"To mě mrzí…můžu nějak pomoct?"

"Ne."

Tik tak…

Cvak.

Zvedla hlavu a upřeně se zahleděla na tu černou věc. Hodinová ručička se posunula jen o tak malý kousek, ale pro ni to znamenalo tolik.

Tik tak…

"Pro dnešek…"

Crrr!

"To je požární poplach. Nemáte se čeho bát. Spořádaně se zvedněte a sbalte si věci. Není důvod k panice," udělovala rozkazy profesorka a všechny bedlivě pozorovala. Někdo vzadu se přihlásil.

"Ano?"

"Jak to, že je zase požární poplach? Vždyť byl minulý týden."

Než stačila odpovědět, vytrvalé zvonění přerušil hlas ředitele.

"Škola hoří. Toto není požární cvičení. Nepropadejte panice a v klidu opusťte budovu."

Tik tak…

Všichni jakoby ustrnuli v polovině pohybu.

Tik tak…cvak…

"Aaaaa! Všichni tu uhoříme!"

"Marie uklidni se!"

"Všichni se uklidníme, ano?"

"Ale paní profesorko!"

"Něco jsem řekla. Teď se seřaďte a v klidu, opakuji, v klidu půjdeme chodbou ke schodišti. Pak k hlavním dveřím a ven. Rozuměli jste?"

Tik tak…

Monotónní kývaní hlavou.

Dělala přesně to co ostatní. Šla s davem. Dole na chodníku se jenom dívala na šedivý kouř linoucí se z vyšších pater. Podívala se na své hodinky. Dvě minuty do normálního konce hodiny.

"Jsou tu všichni?"

"Ano, paní profesorko."

"Opravdu? Má každý svého…ach…a…a…"

"Paní profesorko?"

"Paní profesorko!"

"Co se to tu děje?"

"Pane řediteli, ona omdlela!"

"Má infarkt, zavolejte sanitku!"

Slyšela hlasy. Slyšela ty rozkazy, jekot i dupání nohou. Nikdo si jí nevšímal. Byla prostě ta, co ochotně a hned zahájaila první pomoc.

Tik tak…cvak…

"To vydržíte, paní profesorko. Za chvíli tu bude pomoc."

Tik tak…

"Kat?"

Zvedla hlavu. Rukama se vší silou opírala o hrudník své profesorky, ale při pohledu do tváře kamarádky, skoro zapomněla.

"Co? Co se stalo?"

Tik tak…

Poslední minuta.

Tik tak…

"Tvůj táta to nepřežil."

Tik tak…cvak…

"Crrr!!"

"Cha! Tohle je přece konec hodiny. Můžu jít už konečně domů?" vyhrkl kdosi po její pravici.

Pět hloupých minut. Co se může stát za hloupých bezvýznamných pět minut?