na Blog.cz

Téměř dva měsíce. Ano, vím je to ostudné, vůbec nic jsem nenapsala a byla jsem jak,…jak leklá ryba. Jenomže, víte, zkouškové a zápočty a vysoká a anatomie (oho, zrovna tohle mě baví…), každopádně toho bylo na mou maličkost trochu hodně. Úplně jsem zapomněla jak osvobozující je, se vypsat. Dneska nečekejte něco depresivního, ne, jsou přeci Vánoce a znáte mě, má romantická stránka se prostě musí projevit i tehdy, kdy mi není hej. Zvlášť o Vánocích. Víte, já bych Vánoce měla ráda, milovala bych je, jen…jen kdyby byly podle mých představ. Bez hádek a křiku. Kdyby byly v klidu, s koledami, stromečkem, dobrou knihou a omamnou vůní jehličí. Ach jo, jsem snílek, dobrá, přiznám to bez mučení. A přiznám se, že netuším, jestli přidám něco zase až za měsíc, nebo hned příští týden. Tady máte po velice dlouhé době, jenom takový: Kousek Vánoc. Momentku ze života dvou lidí. Neznám je…ale věřím, že existují :)

Zdroj obrázku: -><-

_____________________________________________

.

Usmála se. Vítr jí čechral vlasy a ona mohla sledovat veškeré dění pod sebou.

Její výraz mohl odrážet cokoliv, ale zrovna teď se v něm mísila melancholie s podivuhodnou vyrovnaností. Až na jednu drobnost. Její oči byly tak prostoupené žalem a bolestí, že se do toho bílého obličeje snad ani nehodily.

Slzy. Už zase. Ty mokré drahokamy jí smáčely líčka, ale ona nenašla sílu, aby je setřela. Nechala studený vítr, aby je osušil. Bylo to příjemné. Příjemné cítit chlad. Píchal a svědil a dokonce i hřál. Nebo si to jenom vysnila? Realita a svět představ se jí už dávno slévaly v jednolitou hmotu. Nečitelnou šedou hmotu. Někdy barevnou, ale barvy byly tak…tak nepřirozené, že jim nemohla věřit. Zaklonila se a zavřela oči. Nebýt zábradlí, už by se určitě poroučela těch několik desítek stop k zemi, ale ono tu bylo. Kovové, ledově studené a přesto přátelské. Jistě, jak by taky ne, díky němu přeci nespadla. Zatím. Stačilo by se pustit, ale…na to neměla odvahu. Zatím se tu utápěla v bolesti. Stejně jako den předtím a ještě předtím a předtím také. Jakoby k tomuhle místu přilnula. I když to byla jenom střecha její školy. Momentálně zasněžené a zledovatělé. Sníh. Snad ta nejkrásnější věc, kterou znala. Vločky se kolem ní snášely tak tiše, jako zloděj vkrádající se do jejího srdce.

Znovu se usmála. Nemá tu co dělat. Jsou přeci Vánoce, neměla by tu být, neměla, neměla…

To slovo jí rezonovalo v hlavě, ale přesto tady byla. Stála na nejvyšším místě a rozverně se pohupovala. Pak se jednou rukou pustila. Jen aby mohla nabrat více sněhových vloček. Ustoupila od okraje a jako malé dítě začala vločky chytat. Tleskání jejích zkřehlých dlaní se rozléhalo široko daleko. Ten tam byl všudypřítomný ruch školních dnů. Dnes je škola prázdná, tichá, ponurá. Kde je ten život, který proudí jejími chodbami? Kde jenom všichni jsou?

"Co tu děláš?"

Přísný hlas. Chladnější než všechen led na střeše. Hlas zloděje. Hlas, který byl právě tím lupičem, který se tak tiše vkradl do jejího srdce.

"Chytám vločky."

"Neměla bys tady být. Jsou Vánoce."

"To ani ty ne."

Než se nadála, ucítila jeho hřejivou náruč a teplé dlaně, kterými překryl její zkřehlé ruce.

"Pojď dovnitř nebo zmrzneš."

"Nezmrznu. Jsi tady se mnou, nebo ne?"

"Tak zmrznu já, když tě tu tak vidím."

Rozesmála se a nechala se odvést do tepla školy.

"Dáváš všem špatný příklad, víš to?"

"Proč bych měla jít zrovna já příkladem?"

"Pravda…"

Najednou se zahleděl někam mimo ni, někam, kde to neznala, kde to nikdo neznal. Byl to jenom jeho svět.

"Jsou Vánoce," zamumlal a pevněji ji sevřel v náručí.

"Ale ne pro mě. Nemám je ráda. Sama v bytě. Místě, kterému nemůžu říkat domov."

Rozesmál se. Tichým bublavým smíchem.

"Proto jsi tady? Proto pobíháš po střeše školy jako malé dítě?"

"Copak za to můžu? Tahle stará budova je pro mě větším domovem, než co jiného."

"Rozumím."

"Jak bys mohl?"

"Ale no tak, copak nejsme stejní?"

Zachvěla se. Jeho hlas, byl tak blízko a jeho dech ji šimral na krku. Zastavila se na místě.

"Copak sis nevšimla, že jsem tu taky?"

"Proč jsi tady?"

"Protože, paní profesorko, hodlám udělat jednu velice nepředloženou věc. A to dokonce přímo tady, kde jsme se poprvé potkali. Pamatuješ? Bylas stážistka."

"Kam tím míříš, profesore?" zeptala se nakřáplým hlasem a bála se byť jen otočit.

Pustil ji a postavil se před ni.

"Tak paní profesorko, když nemáš žádný domov a i Vánoce už slavíš ve škole, co kdybych tě ve škole požádal i o ruku?"

Usmála se.

Vločky dopadaly tiše na střechu a nic nedbaly na radostný výkřik. Nic nedbaly na radost, kterou slyšely z téměř prázdných chodeb školy. Byly samy sebou. Bílé, chladné svědkyně radosti. Ledové krásky, které zdobily každý kout šedivého města.