Kapitola 10

11. ledna 2009 v 17:31 | Illian |  Dance with death angel (FF povídka - dokončeno)
Nevím, asi mě popadla múza, ale tady máte asi mou nejdelší kapitolu. Snad se Vám bude líbit, já jsem poměrně spokojená... v některých pasážích jsem prostě nemohla odolat - no, však udvidíte. Jinak by se dala skvěle označit nadpisem Hádky :).
_______________________________________________________________________________

"Slíbil jste mi, že si promluvíme. Myslím, že je docela vhodná doba. Já už neusnu a vy se ani nenarovnáte. Tak si sedněte a pustíme se do toho."
Vypadalo to, že chce něco namítnout, ale rozmyslel si to. Poslušně se posadil a čekal až spustí.
"Takže, jak jsem zjistila a jak jste sám souhlasil, stačí, každý den, po jeden měsíc dávat krev do lektvaru. Ta krev bude moje, jenom neznám všechny okolnosti a podrobnosti, kdyby jste byl tedy tak ochoten a řekl mi je."
"Přesné složení lektvaru mám u sebe v kabinetu. Přísady jsou u mne v pracovně, tedy kromě té vaší krve." podotkl s úšklebkem, ale pokračoval "nemyslím si však že je to rozumné. Jak jsem již jednou řekl, milá kolegyně, té krve je hodně a já zrovna s Vámi odmítám být jakkoliv propojen."
"Jestli jde o to propojení, tak to ... tak úplně nechápu." přiznala se.
"Prostě by jste poznala, kdybych zemřel, nebo kdyby mě třeba někdo mučil." řekl s jasným podtextem, koho tím myslí.
"Takže vy nechcete, abych věděla že je Vám mizerně nebo že Vás někdo mučí?! O tohle jde?! Jste blázen, jestli jenom kvůli tomu riskujete, že zemřete! A je mi jedno, jestli je té krve potřeba třeba hektolitr!" vykřikla. Znovu se nechala vyprovokovat a znovu na něj křičela. S ním to ale ani nehnulo. Pouze jízlivě poznamenal.
"Hektolitr, kolegyně, je sto litrů, pochybuji, že by jste v sobě měla někdy tolik krve, ačkoliv teď jste na to červená dost." Tímhle ji naštval ještě víc, všiml si toho a okamžitě toho litoval. Zabodla mu ukazováček do hrudi a přimhouřila oči.
"Klidně si buď jízlivev a sarkastickej až na půdu! Já ti pomůžu a ty mi v tom nedokážeš zabránit!"
"Nějak vypadáváte z role kolegyně, myslel jsem že si ani netykáme."

Kdy mě naposledy bavilo někoho takhle vytáčet?
"Ty... ty... ."
"Došla Vám slova?"
Nikdy si nemyslela že uvidí Snapea se usmívat. Teď by si to ale klidně odpustila.
"A tobě nedochází že jsem tvoje jediná šance na život! To, že tobě na tvém vlastním životě nezáleží, neznamená že ostatním jsi lhostejný!"
"A o kom tu momentálně mluvíte, pomineme-li Vás?"
"Co třeba Brumbál? McGonagalová? Studenti?"
"Studenti? Mám pocit, že ti by to spíše uvítali."
"Tak v tom se šeredně pleš! Dobře si uvědomují že jsi jediný kdo se aspoň trochu vyzná v lektvarech a černé magii. Je pravda, že tě nemají rádi, protože jsi na ně tak neuvěřitelně povýšený, ale něco je dokážeš naučit!"
"To mám brát jako kompliment?"
Nedokázala pochopit, jak může být pořád tak klidný. Už se nadechovala k další rázné odpovědi, když dodal.
"Myslím, že Vaši nabídku mohu přijmout. Přece jenom je to Váš život a mě to je jedno. Jenom bych Vás upozornil že bude lepší, aby jste se o to pokusila až o Vánočních prázdninách, protože pochybuji, že by jste dokázala učit. Jestli Vám to z jakéhokoliv důvodu nevyhovuje..."
"Ne vyhovuje." odsekla. "Jsme tedy domluveni?"
Přikývl. Vstal, ačkoliv bylo vidět, že ho bolí záda a odešel.

Přece jenom je to Váš život a mě to je jedno. Co si o sobě ten... ten... parchant vůbec myslí?! Mohla by jste se o to pokusit ale pochybuji. Hajzl! Mohl by přece projevit aspoň trochu vděku! A já pitomec mu ještě nabízím abychom si promluvili. Pche.
Ať mi netvrdí, že mu je jedno, jestli zemře nebo ne.

Přecházela po kabinetě sem a tam. Když se jí připletlo do cesty křeslo, vzteky do něj kopla.
"Auu."
Mnula si naražený palec.

Kvůli němu se tu ještě zmrzačím.
Rozhodla se jít si raději lehnout, než aby si ještě ublížila.


Proboha proč jsem s tím souhlasil? Co mě to zase popadlo? Musel jsem se dočista zbláznit.

Nevěřícně přecházel po pokoji, jako tygr v kleci. Podíval se z okna na bledý měsíc a přemýšlel, co jej vedlo k jeho rozhodnutí ohrozit její život kvůli svému. Nikdy by to po nikom nechtěl. Věděl že je to moc nebezpečné a nechtěl nikoho ohrozit. Tak proč přijal ten její šílený návrh? Proč s tím souhlasil?

Další den si jí vůbec nevšímal, prostě ji ignoroval. Večer se ale konala porada profesorského sboru. Všichni seděli ve svých křeslech a už se čekalo jenom na Brumbála. Ani jednou se na ni za tu dobu nepodíval a ji to dohánělo k šílenství. Jako by pro něj nic neznamenala.
Brumbál se konečně dostavil.
"Dobrý večer. Přejdu rovnou k věci. Vzhledem k nedávným událostem, jsem se rozhodl na naší škole, zřídit post školního psychologa. Na starost by si to vzala madam Pomfreyová, protože má přístup k utěšujícím prostředkům. Jak jistě všichni víte, útoky Voldemorta se neustále stupňují. Rodiče některých studentů jsou nezvěstní a stále častěji dochází k nervovým zhroucením. Očekávám, že to vezmete všichni v úvahu." Postřehla, že se podíval právě na Snapea. Ten se nepatrně ošil, nebyl rád středem pozornosti a teď se na něj upínali oči celého profesorského sboru.
"Nemyslím si, že by to bylo natolik nutné. Těch případů nebylo tolik." prohlásil skálopevně.
"Já se naopak domnívám že je to výborný nápad. Ale u Vás mne to ani nepřekvapuje, že jste si ničeho nevšiml." ozvala se Lena.
"Nevím jak to myslíte, kolegyně."
"Nehrajte překvapeného! K několika zhroucením došlo u vás v hodině."
"Pokud se domníváte, že by se se studenty mělo zacházet jako s rozmazlenými dětičkami, tak prosím."
"Proboha! Vy jste tak egoistický, že si nevidíte ani na špičku svého vlastního nosu!"
Celý profesorský sbor pobaveně sledoval, jak se ti dva začali hádat přímo při poradě. Brumbál se usmíval pod vousy a čekal, jak to dopadne.
"Narozdíl od Vás si myslím, že by studenti měli být připraveni na to co je čeká."
"Aha! A nechcete jim náhodou i něco zlomit? Jenom, aby věděli jaké to je? Profesore Brumbále, toto vylepšení naší školy se mi líbí." Pak si uvědomila, že jej nepožádala o svolení k odchodu.
"Smím odejít?" Brumbál s úsměvem přikývl. Lena se mírně uklonila a ještě než odešla se s grácií princezny naklonila k Sverusovi.
"Klidně se s Vámi pohádám znovu i s Vámi zametu podlahu, ale mám pravdu a Vy by jste se nad tím měl zamyslet." zasyčela mu do obličeje tak, že to slyšela celá sborovna. Pak se narovnala a s vítězným úsměvem odešla. Už neslyšela, jak Brumbál s úsměvem říká Sverusovi:
"Já jsem ti říkal, že ona si nenechá všechno jen tak líbit."

Zmetek! Co ten si o sobě myslí? Proč rovnou nechce studenty mučit, kdyby je to náhodou někdy mělo potkat.
Sedla si do křesla ke krbu a dala hlavu do dlaní. Další hádka. Už zase. A teď tu na něj bude hodinu nadávat. Proč se od něj nechá vždycky tak vyprovokovat. A proč se na ni ani nepodíval?

Severus odešel ze sborovny jen co mu to situace dovolila. Cítil se hrozně. Ta malá bestie ho dokázala znemožnit před všemi profesory. Jenže to nebyl důvod jeho rozhořčení.

No byl, pošramotila tvou pověst, Severusi.

Domlouval si v duchu. Když za ním bouchly dveře kabinetu, svalil se do křesla ke krbu.

Dobře, tak když si hrajeme na upřímnost, tak to koukej přiznat.

Ozval se hlásek v jeho hlavě.

Přiznej to!

Navztekaně zavrčel.

Fajn, fajn!

Když se k němu tak energicky naklonila, jenom silou vůle se ovládl aby nezajel do těch jejích dlouhých hnědých vlasů a nepřitáhnout si ji blíž i s těma jejíma velkýma modrýma očima.

A to prosím před celým profesorským sborem.

Poškleboval se hlásek. Vztekle mrštil sklenicí vína o zeď.Vstal a došel k jedné z poliček. Vytáhl flakonek s tmavomodrou tekutinou.

Jo, jo. Bezesný spánek ten budu potřebovat. Ještě by se mi zdálo něco o ní.
Sice si to nechtěl připustit, ale dostala se pod jeho ledové štíty, které si kolem sebe za ta léta vytvořil. Věděl, že zaujímá stále větší místo v jeho srdci a on tomu nedokáže zabránit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | Web | 12. ledna 2009 v 14:45 | Reagovat

Celkem dlouhá kapitola, ale moc pěkná. Možná jsem sadista, ale já čtu hádky nejradši O:-)). A ten poslední odstaveček, no paráda. :))

2 Illian Illian | E-mail | Web | 12. ledna 2009 v 15:02 | Reagovat

Díky :) sadisto :-D, ale abych pravdu řekla, tak mě se zase ty jejich hádky píšou nejlíp...  No uvidíme, jak to dopadne... protože já to vždycky domýšlím od kapitoly ke kapitole, takže... kdo ví co se s těma dvěma stane :-).

3 verushka verushka | 12. ledna 2009 v 17:31 | Reagovat

Absolutně fantastická kapitola... sice spoléháš na to že umím číst... no promiň,... prostě se mi mocinko líbí. JEN TAK DÁL Prcku :-P

P.S.: Děkujiiii za mail!

4 Illian Illian | E-mail | Web | 13. ledna 2009 v 11:31 | Reagovat

Prcku?!... no to si s tebou ještě vyřídím... jinak další kapitola bude asi až o výkendu, prtože nemám čas... to víš no, škola... písemky :( ..... S tím e-mailem, není zač :)

5 Projer Projer | E-mail | Web | 22. listopadu 2011 v 12:40 | Reagovat

Moc dobrý. Těším se na další

6 Walterino Walterino | E-mail | Web | 5. prosince 2011 v 15:26 | Reagovat

Tak to je vymazlené :-)

7 Berenika Berenika | E-mail | Web | 28. února 2013 v 23:40 | Reagovat

Rané povídky jsou nostalgické. Ale tahle se čte pěkně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama