Kapitola 9

9. ledna 2009 v 20:47 | Illian |  Dance with death angel (FF povídka - dokončeno)
9. kapitola - sice to trvalo, ale je tady....
_____________________________________________________________

Položila ho na postel a sundala mu plášť i s košilí. Když se znovu podívala na jeho záda, neviděla jenom hrozivé škrábance ale i to, že je má zjizvené starými i novými jizvami. Po jedné hodně výrazné opatrně přejela prsty. Tolik jí to připomnělo její minulost. Rychle zatřepala hlavou a začala. Vnímala jeho pohled kterým ji všude doprovázel, když připravovala hojivou mast, když sundávala obvazy, když brala další lektvary z jeho soukromých zásob. Pak pomalu omyla ošklivé rány způsobené vlkodlakem.
"Nemusíte..." chtěl ji přerušit, ale asi po sté byl přerušen.
"Kolikrát Vám mám opakovat, že za to můžu já, tak Vás taky musím ošetřit?!" vyhrkla. Doufala že si nevšiml, jak se jí třese hlas. Tohle už někde slýchávala. Všechno se jí vracelo v bolestných vzpomínkách.
Severus ale nebyl špehem jen tak pro nic za nic. Poznal, že není ve své kůži. Kdyby byla někým jiným určitě by měl pohotově vymyšlenou nějakou hodně uštěpačnou poznámku, ale teď si nevěděl rady. On, Severus Snape, si najednou nevěděl rady!
"Myslím, že si promluvíme až Vám bude lépe." pronesla. Potichu se zvedla. Nezastavil ji. Lena byla šokovaná, otřesená a naprosto zoufalá. Stála v chladné chodbě najednou nevěděla co má dělat. Všechno na ni doléhalo s ničivou silou, ale věděla, že se tomu nesmí podvolit. Ať si je minulost minulostí. V náhlém pohnutí mysli si sundala boty na podpatku a rozběhla se. Běžela ztemnělým hradem, nevěděla kam, ale skončila u sebe v kabinetě. Byla udýchaná, ale bylo jí lépe. Chladný vzduch a námaha jí přinutili myslet na chvíli na něco úplně jiného. Dokud neusnula. Noční můra, kterou se posledních pár let snažila vymazat ze svého života.

"Richarde, co tam děláš? To ti trvá tak dlouho donést dva drinky ?!" vstala z plážového lehátka a šla se podívat, kde je její bratr tak dlouho. Měla na sobě jenom vojenské kraťasy a černé tílko. Neměla se proč bát, všechno bylo za nimi, alespoň si to myslela. Před nedávnem, ona a její bratr, vrátili jednomu domorodému kmeni jejich modlu. Sice tím naštvali některé zlé lidi, ale to jim bylo celkem jedno. Nebudou to první a ni poslední nepřátelé které mají a budou mít. Když došla k chatce, kterou měli pronajatou, měla chuť si protřít oči. Richard stál s rukama za hlavou a klečel před vchodem.
"Co to..." větu nedořekla. Z poza rohu vyšel odpudivě vyhlížející muž. Měl bledou kůži, vystouplé lícní kosti a celkově se dost podobal Voldemortovy, jenom měl zářící zelené oči a celý byl trochu do zelena, ale ne té hezké zelené, spíš té jedovatě zelené.
"Ale, naše vyvolená." řekl s pobaveným úšklebkem na tváři.
"Cože? Jaká vyvolená? Kdo jste a..."
"Dost otázek!" švihl rukou a s bolestí se poroučela k zemi. Pak se jí vše začalo mlžit, ale pamatovala si dost. Když mu odmítla sloužit, přímo před jejíma očima zabil Richarda. Zbytek jí splýval do jednolitého víru bolesti, utrpení, mučení a šíleného smutku.

S křikem se probudila. Byla zpocená, udýchaná a celá se třásla. Ani si nevšimla že někdo stojí u její postele.
Severus chtěl zjistit, proč nechala na chodbě své boty a chtěl jí je vrátit. Když přišel do jejího kabinetu, nebyla tam a tak se šel podívat do pracovny. Ležela na posteli a zmítala sebou. Z očí jí kanuly slzy a začala sténat. Když nahlas vykřikla, rozhodl se ji zbudit. Zatřásl s ní a když se probuzením posadila do sedu, vrazila hlavou do jeho nosu.
"Panebože, omlouvám se. To jsem nechtěla,...ale co tu vlastně děláte?"
Snape si držel kořen nosu, aby mu přestala téct krev, ale i tak na ni stačil vrhnout vražedný podhled.
"Nesu Vám boty. Vysvětlíte mi, proč jste je nechala na chodbě a proč tu tak ječíte?" Jakmile se na ni ale podíval, zalitoval toho, že se na ni tak obořil. Měla temné kruhy pod očima a tváře stále nesli stopy slz. Viděl jak se nadechuje aby odpověděla, ale přerušil ji.
"Nemusíte mi nic vysvětlovat." pak prudce vstal, jako by udělal něco špatného. Zasykl bolestí z poraněných zad a pokusil se narovnat. Lena vstala a došla k němu. Položila mu ruku mezi lopatky a jemným tlakem jej přinutila aby se na ni podíval.
"Slíbil jste mi, že si promluvíme. Myslím, že je docela vhodná doba. Já už neusnu a vy se ani nenarovnáte. Tak si sedněte a pustíme se do toho."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | Web | 10. ledna 2009 v 11:31 | Reagovat

Napínavá kapitola, je pěkné, že i v severusovi jsou nějaké city... :)

2 Illian Illian | E-mail | Web | 10. ledna 2009 v 17:18 | Reagovat

Díky! Musím ho trošičku polidštit, předtím než je dám dohromady - tedy pokud je dám dohormady :-)

3 Sense Sense | Web | 17. února 2010 v 12:22 | Reagovat

:o) Moc povedené. Dočetla jsme až sem a asi bych už měla napsat nějaký komentář. Jsme ráda, že jsi konečně napsala o její minulosti, doufala jsem, že to tam bude. Líbily se mi jemné  náznaky a teď jsem se konečně něco dozvěděla :o) No nic, jdu dál..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama