Les, sen, či příslib budoucnosti?

14. ledna 2009 v 17:41 | Illian |  Jednorázovky



Únava jí připadala nesnesitelná. Svaly jí bolely od neustávajícího pohybu. Utíkala. Věděla že ji nesmí chytit. Zakopla. S vypětím všech sil se znovu zvedla na nohy, ale neuběhla ani pět metrů a znovu spadla. Doplazila se za starý javor. Tam se postavila a opřela se o jeho starou popraskanou kůru. Nesmí ji najít. Slyšela jenom, jak si vítr pohrává se spadaným listím. Někde blízko praskla větev. Ztuhla. Je tady. Už slyšela zlověstné vrčení. Kéž by si ji nevšiml. Někde v dálce se ozval výstřel z pušky. Někdo ho pronásleduje pomyslela si. Naplnila ji naděje. Sice slabá, ale i to stačilo k tomu, aby se znovu rozběhla. Rozhlížela se kolem sebe, ale nikde ho neviděla. Někde tady je, čeká na ni a ona mu musí utéct. Na chvíli se zastavila, aby se zaposlouchala do tíživého mlčení lesa. Další výstřel. Ještě chvíli musí vydržet. Kolem ní se míhaly roztodivné druhy stromů. Za normální situace by je obdivovala, ale teď si jich ani nevšimla, ani nevěděla kde je. Stromy před ní začaly řídnout. Jak to? Málem vpadla přímo do jícnu rokle. Temná puklina se táhla celým lesem. Kde se tu vzala? Už neměla kam utéct, slyšela jeho kroky. Tlapy mu dopadali na zem s temným duněním. V temnotě lesa se zablýskly jeho žluté zorničky. Třetí výstřel se ozval již blízko. Kam má ale utéct? Kam se má schovat? Znovu se podívala do rokle, nedohlédla na dno. Pomalu se k ní přibližoval. Věděl že jeho kořist nemá kam utéct. Co teď další výstřel. Byl už tak blízko, zachrání ji, musí. Ať je to kdokoliv. Couvala ke srázu. Dostala se až úplně na okraj, už nezbyl ani centimetr, je konec. Jeho bílé tesáky se zaleskly v měsíčním světle. Zavřela oči. Očekávala mučivou bolest, zvuk lámajících se kostí. Ale ucítila jenom teplo, rozlévající se po jejím těle. Něco na ní dopadlo. Pod obrovskou vahou se jí podlomily nohy a ona začala padat. Něco, nebo někdo ji najednou zachytil. Tíha z ní zmizela, tak rychle jako se objevila. Co se stalo? Neodvažovala se otevřít oči. Slyšela nějaké hlasy. Kéž by byla daleko, daleko odsud. Někdo s ní ale zatřepal, aby ji přinutil oči otevřít. Ne neotevře je. Realita je příliš strašná. Na rtech ucítila chladné sklo. Musela polykat nějakou tekutinu, pálila ji v krku a vůbec jí nechutnala. Pomalu začala otevírat oči. Snad jí to přestanou nalévat. První co spatřila byly tmavomodré oči. Oproti jejím sytě zeleným působily až nepřirozeně temnou barvou. Zmateně se rozhlédla.Ležela na okraji srázu a její košile byla téměř celá od krve. Sklánělo se k ní několik mužů se zbraněmi v ruce. Chtěla zase zavřít oči, určitě je pokousaná. Někdo s ní trochu zatřásl, aby neusínala.
"Je pokousaná?" zeptal se někdo za ním. Ním - tmavomodré oči, tmavé vlasy, úžasný úsměv, on, nevěděla kdo to je, ale chtěla by.
"Není! Naštěstí jsme přišli včas." pronesl melodickým, přesto hlubokým hlasem.
Doširoka otevřela oči. Cože? Není pokousaná? Úlevou a radostí se rozplakala. Na rtech jí hrál úsměv. Málem zemřela, ale žije. Její naděje se vyplnila. Neznámý s modrýma očima jí chtěl pomoci vstát, ale její nohy na to odpověděli palčivou bolestí. Vykřikla. Zmateně se narovnal. Pak se k ní ale znovu sklonil, aby se podíval, jak vážná její zranění jsou. Celé nohy měla odrané do krve, jak se snažila utéct. Usoudil, že nemůže chodit. Vzal ji do náruče a pomalu ji nesl zpět do vesnice. Konečně je konec. Usmívala se do tmavých očí svého zachránce. Ten se na okamžik zastavil a tajemně se usmál. Sklonil se k ní. Dotkl se jejích rtů. Líbala ho s radostí toho kdo unikl ze spárů smrti. Cítila jeho dech na svém hrdle, nevadilo jí to. Dokud neucítila malé bodnutí. Trhla sebou a nechápavě se podívala do jeho očí. Teď už však nebyly modré. Červené duhovky zářili do noci jako rudé hvězdy. To ne! Pokusila se mu vytrhnou, ale držel ji pevně. Bylo pozdě.
Lesem se rozlehl zoufalý vzdech následovaný zašustěním dvou párů netopýřích křídel. Nyní je služkou temnoty.

Temnota?
Ne, sítě zla.
Zla?
Ano.
Proč?
Předem to bylo souzeno.
A osudu neporučíš má lásko,
dostihne tě ať jsi kde jsi,
nezapomeň, hlavně nespi.
Skus se vzepřít,
stejně to pozná...
A pak?
Pak? Pak jsi ztracená.

S křikem se probudila ve své posteli.
"Co se stalo?!"
Rozhlédla se po svém pokoji podivně dezorientovaná. Pak v náhlém pohnutí mysli se rozběhla k zrcadlu, nic. Na krku neměla žádné otisky jeho zubů a viděla celou svou tvář i se stříbrnými slzami, které jí kanuly po tváři. Úlevně vydechla. Rozhodla se, že už nikdy nebude spát bez křížku na krku.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | Web | 15. ledna 2009 v 16:20 | Reagovat

Pěkně strašidelné :)... Skoro bych řekla hororovité :D, ale jinak se to krásně četlo :))

2 Illian Illian | E-mail | Web | 15. ledna 2009 v 16:32 | Reagovat

Díky,... to jsem měla totiž jednou zase takovou podivnou náladu :-)

3 Space_Oddity Space_Oddity | 14. ledna 2012 v 13:38 | Reagovat

Umíš dobře popisovat akci, ta první část je vážně napínavá :-)

4 Illian Illian | 15. ledna 2012 v 10:38 | Reagovat

[3]: Děkuji, jsem ráda, že se ještě najde někdo, kdo čte starší kousky, já na ně už skoro úspěšně zapomněla :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama