Nikdy

13. ledna 2009 v 16:37 | Illian |  Jednorázovky





Seděla pod starým dubem a přemýšlela, co ji vedlo k tomu, co udělala. Nikdy nejednala impulsivně ani přehnaně. Většinou si aspoň trochu rozmyslela to co příště udělá, ale teď? Proč to proboha udělala? Proč za ním šla? V tuto noční hodinu? Na věži začaly zvony odbíjet půlnoc. Už tu sedí téměř hodinu. Vítr zašustil listím na zemi a jí projel chlad jako mrazivá dýka. Pomalu se zvedla. Musela se chytit stromu, protože se s ní motal celý svět. Všechno viděla v jiném světle. Vše co bývalo tmavé jí připadalo zářivé, tajemné a přesto vzrušující. Co se to s ní stalo? To může jeden jediný okamžik člověka tolik změnit? Jediný letmí dotyk, ale přesto tak elektrizující, smyslný a dokonalý. Ujistila se, že může jít, aniž by se něčeho držela. Udělala několik kroků a zůstala stát. Dlaněmi si přikryla obličej. Co chce před okolním světem schovat? Úsměv, slzy? V jejím nitru zuřila bouře, kterou nikdy v životě nezažila. Nikdy. Tak tohle slovo, před hodinou vymazala ze svého slovníku. Musí se nějak vzpamatovat, to byla jediná myšlenka, která se jí honila hlavou. Věděla že to co udělala je zakázané, zakázané všemi zákony jejího lidu. Lidu, který už po celá staletí žije s přírodou a oproštěn od okolního světa. Tak proč má vždy neovladatelnou touhu jít pryč. Pryč, kamkoliv. Konečně se před rokem odhodlala odejít, i když jenom na pár hodin. Kdyby tehdy věděla, co se stane, nikdy by neodešla.
Spustila ruce a rozběhla se nazdařbůh lesem. Nevěděla kam běží, potřebovala alespoň na chvíli zapomenut. Ale dá se vůbec zapomenout na nejkrásnější okamžik v životě? V běhu se jí do mysli vkrádali vzpomínky. Vzpomínky, tak plaché jako z počátku i ona sama.

Udělala několik kroků. Všude bylo plno lidí navzdory pozdní hodině. Auta, stroje, které jeli závratnou rychlostí, se jí míhali před očima. Proč jí nikdy nikdo neřekl o světě venku? Bála se lidí. Bylo jich moc a ona byla sama. Snažila se splynout s davem, ale moc se jí to nedařilo. Zářivé a pronikavé modré oči, byly až moc nápadné. Společně s vlasy tmavými jako uhel si jí všiml téměř každý. Nezáleželo ani na tom, že na sobě má ošuntělý zelený kabát. Musí na chvíli někam pryč. Pryč mimo stovky pátravých pohledů. Zacouvala do postranní uličky a dlaní se opřela o hrubou zeď. Kdyby to věděli ostatní, určitě by dostala trest. Najednou něco zaslechla. Narovnala se a snažila se zjistit odkud hlasi přichází. Za ní se otevřeli dveře, ze kterých se linula hlasitá hudba a světlo. Rychle před ním ucouvla. Tak jasné světlo vídala jenom na mýtinách v lese, jak to, že je teď tady? A v noci?
"Hele, kohopak to tu máme?" vyděšeně sledovala tři mohutné postavy, jak si ji neomaleně prohlížejí. Strachy se nemohla ani pohnout. Jedna z postav se dotkla jejích vlasů.
"Hmm, docela pěkná. Neužijem si?"
Nerozuměla jim, i když jejich řeč znala. Nechápala co tím myslí, ale už tón kterým to řekl se jí nelíbil.
"Cer to golema?" Zeptala se vyděšeně. Postavy na okamžik zastavily.
"Hele, co to tu na nás skoušíš?!"
"C..Co po mě chcete?" Zeptala se znovu, tentokrát jejich řečí. Úšklebek, který zahlédla, ji vyděsil. Chtěla křičet, utéct, ale její nohy se nepohnuly.
"Nechte ji být!" ozvalo se ze tmy.
"Nebo co?"
Nerozuměla tomu co se děje. Všechno na ni bylo najednou moc rychlé, surové a hlavně neznámé. Jeden muž proti třem. Vypadalo to, že ne má šanci, ale měl ohromnou sílu. Několika přesnými ranami zneškodnil první dva, ale posledního, který se tak ušklíbl, se přiblížil k ní. Popadl ji za vlasy a postavil před sebe jako štít. Konečně, jakoby se mlha, která zastírala její vědomí rozplynula. Vzpomněla si na to, co se učila. Několika jednoduchými a plynulými pohyby muže omráčila. Jednala automaticky, nepřemýšlela. Ale jakmile spadl na zem, znovu se jí rozostřilo vidění. Omdlela. Když se probudila, ležela v nějaké posteli s černým sametovým povlečení. Netušila kde je, ani kdo ji sem odnesl. Někdo zaklepal na dveře v rohu.
"Můžu dál." zeptal se nějaký muž. Měl melodický a přesto zvláštní hlas. dokonce jí připadalo že je jiný než hlas lidí. Když zašeptala nesmělé ano, vešel dovnitř s tácem na kterém bylo jídlo. Měřil skoro sto devadesát centimetrů, měl tmavohnědé vlasy a oči připomínali černý obsidián. Nic neřekl, jenom před ní postavil tác a sedl si do křesla, které bylo hned vedle postele. Nevěděla co to je. Zmateně se dívala na příbor a nějaké jídlo. Netušila co s tím. Všechno vypadlo jinak. Vidličku i nůž docela poznala, sice vypadali jinak než na ně byla zvyklá, ale poznala. To třetí musela být lžíce, ale u nich vypadá lžíce přeci úplně jinak. Má mít trojúhelníkovitý tvar a ne tohle. To vypadá jako vajíčko. Zkusmo do lžíce nabrala trochu polévky. Nebyla špatná, ale nikdy nic takového nejedla. Znovu se narovnala a zkoumavě se zahleděla na ostatní jídlo. Jak to má proboha jíst? Co když si něčeho všimne. Zalétla pohledem ke křeslu. Zmateně se podívala na jeho úsměv. Vstal. Vzal jí z levé ruky nůž a dal jí ho do pravé. Do levé jí dal vidličku a posadil se za ni. Vyděšeně ho sledovala a už vůbec nic nechápala. Uchopil její ruce do svých. Ukrojil kousek řízku a nabodl ho na vidličku. Pak ji pustil. Ochutnala a překvapeně zamrkala. Bylo to výborné. Ukázala na řízek s otázkou v očích.
"To je řízek." viděla jak se široce usmívá. Pak jí pojmenoval i zbytek chodu. Brambory, salát, hovězí vývar. Zase vstal a sedl si do křesla. Teď už snědla všechno sama. Jakmile dojedla, vzal jí tác a odešel. S úsměvem si lehla zpět do postele. Když se za chvíli vrátil vypadal trochu rozpačitě. Nesl nějaké oblečení. Zmateně na něj pohlédla, ale oblečení si vzala. Otočil se a zase za sebou zavřel. Oblečení se naštěstí skládalo jenom z košile a kalhot. Sundala si jakousi košili, kterou jí asi dal a oblékla se. Všechno jí bylo větší, ale dalo se v tom chodit. Otevřela dveře. Stál tam, opřený o zeď. Usmál se a podal jí bundu. K čemu jí to všechno dává? Pak otevřel další dveře a jí zalilo sluneční světlo. Instinktivně si zastínila oči a ucouvla. On ji však jemně uchopil za ruku dovedl před dům. Když si trochu zvykla na ostré světlo, přešel s ní silnici a otevřel branku do parku. Tam už naštěstí nebylo tolik světla. Chvíli se procházeli, aniž by kdokoliv řekl jediné slovo.
"Proč jsi přišla mezi lidi?" zeptal se najednou. Překvapeně se zastavila.
"Vím že jsi elf, ale nechápu, proč jsi sem šla. Vy... no, vy přeci zůstáváte v lesích a o lidi se nezajímáte."
"Byla jsem zvědavá." pronesla jakoby nic. Ale v hlouby duše věděla, že ji sem táhlo i něco jiného.
"Aha."

K večeru jí ukázal, kudy se dostane zpět k ostatním elfům, ale sám tam s ní nešel. Slíbil jí, že se může kdykoliv vrátit.
Celý rok se k němu vracela. Zjistila toho od něj hodně o lidském světě, ale před několika týdny zjistila i něco jiného.
"Kde jsi? Gabrieli?" vpadla do jeho pokoje a překvapeně zůstala stát. Seděl před zrcadlem a vedle sebe měl silný opalovací krém. To by ji tolik nevyděsilo, jako to, že v zrcadle se odrážel celý pokoj i ona, kromě jedné věci. Jeho.
"Ty.. ty jsi upír!" vykřikla vyděšeně.
"Počkej, všechno ti vysvětlím." pronášel právě, když se pokoušela vzít nohy na ramena.
Utekla, nechtěla to slyšet.
Ale před několika hodinami se vrátila. Nedalo jí to, musela vědět, proč jí celou tu dobu neřekl pravdu.
"Proč jsi mi nic neřekl."
"Jak by jsi potom reagovala?"
Neodpověděla.
"Vidíš. Jediné co může omluvit mé chování je to, že tě miluji." Nehápala.
"Cože?"
"Miluji tě. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil."
"Ale... ale, to nejde... vždyť to je zakázané."
"Já vím."
- - - - - - - - - - - - -

Povídali si. Dlouho... vyprávěl jí o tom, jak se stal upírem, i o tom, že nikdy nikoho nezabil. Vystačil si s krví, kterou získával v krevních bankách, nebo s krví od zvířat. Poslední dobou, dokonce testoval jakýsi lék, díky kterému mohl žít téměř jako normální.
Odbila jedenáctá.
"Už by jsi měla jít."
Stála na prahu jeho dveří. V očích se jí objevili slzy.
"Můžu přijít?"
"Budu moc rád."
Měsíc zářil tak jako nikdy před tím. Neschopna čehokoliv stále upínala svůj zrak do jeho temných očí.
"Gabrieli..."
"Tiše..."
Políbil ji. Zatočil se s ní svět. Nedokázala nic vnímat. Její srdce na chvíli přestalo bít. doufala že to nikdy neskončí.

Co se to stalo?
Ale nic má lásko.
Odpověz.
Proč?
Snad jen sen?
Ba ne,
to láska.
Láska?
Ano,
ta mocná čarodějka.

Zdroj obrázku: -><-
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | Web | 13. ledna 2009 v 17:24 | Reagovat

Krásné, vystihující skloubení dvou světů... Prostě super :)))

2 Illian Illian | E-mail | Web | 13. ledna 2009 v 19:41 | Reagovat

Děkuji. Moc moc moc, protže jsem to psala, když jsem byla tak trochu mimo - nevím po čem... ale prostě jsem měla takovou šílenou náladu. Takže jsem ráda že se ti to líbí :-)

3 reig* reig* | Web | 14. ledna 2009 v 17:03 | Reagovat

pěkně dlouhyyyyy

nj pro mě to sou jenom pismenQa

4 Illian Illian | E-mail | Web | 14. ledna 2009 v 17:46 | Reagovat

Když si písmenka spojíš do slov a slova do vět, třeba se ti to bude líbit :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama