Kapitola 15 - Azkaban

17. března 2009 v 20:46 | Illian |  Dance with death angel (FF povídka - dokončeno)
Další kapitola je tu. Předem Vás chci upozornit, že je poněkud drastická a určitě se nebude všem líbit. Popisuji zde totiž "krásy" Azkabanu, jak již napovídá její název a trochu jsem ji dokořenila obrázkem. V příští kapitole jich ale bude více.
Pozn.: Pár nápadů jsem si půjčila (byť hooodně upravila) z Harryho Pottera a Pána smrti (http://pansmrti.wz.cz/ps/) - pokud by Vás zajímalo které - tak to Vám neřeknu :), ale je to se svolením autora!
Zdroj obrázku: -><- (před upravením)
-------------------------------------------------------------------------------

Probudila se v zatuchlé cele předběžného zadržení někde na ministerstvu a bez hůlky. Uvědomila si to hned podle několika věcí. Nikde nebyli žádní mozkomoři a na pryčně v rohu byla malá cedulka s nápisem: MAJETEK MINISTERSTVA KOUZEL. Nestačila si ani pořádně prohlédnou celou místnost a už někdo odemykal dveře. Byly to dva bystrozoři velcí jak hora. Oba byli poseti spoustou jizev a mohlo jim být kolem čtyřiceti. Ten menší ji popadl a začal ji strkat ven v doprovodu svého mohutnějšího kolegy. Procházeli dlouhými chodbami zdánlivě bez konce až ke dveřím z masivního dubového dřeva. Jakmile Lena vstoupila do místnosti, všichni přítomní k ní otočili zrak.
Byla to oválná místnost a uprostřed ní bylo velké křeslo s pouty. Po obvodu všude seděli čarodějky a čarodějové Starostolce, ale Lena nezahlédla nikoho kdo by se jí mohl zastat. Viděla Popletala a jeho nohsledy, ale Brumbála, nebo Amélii Bonesovou nikde nezahlédla. Oba hromotluci, kteří ji přivedli ji posadili na křeslo a připoutali těžkými kovovými pouty. V křesle vypadala menší než ve skutečnosti byla. Popletal si odkašlal a začal mluvit o tom, že jsou tu kvůli odvolání, odvolání k jakému případu apod. Nenápadně naznačil, že je to zbytečná snaha a je vlastně rozhodnuto. Lena měla dojem že celé odvolání je vlastně jenom fraška. Neměla sebemenší šanci na to se bránit a pokaždé když chtěla něco říct na svou obhajobu Popletal jí skočil do řeči a tvrdil že nesmí mluvit bez vyzvání. "Nyní přestoupíme k rozsudku..." zaskřehotal s podivnou radostí v hlase.
"Kdo je pro doživotní odsouzení v Azkabanu?"
Většina rukou se zvedla, byť některé trochu váhaly. Lena se modlila za zázrak. Co komu provedla, že musí takhle trpět? Ptala se sama sebe. Vzápětí si ale odpověděla. Voldemort se určitě dozvěděl o tom že se přidala k Fénixovu řádu a nezůstane jí to dlužen.
Ne od minula...
Pomyslela si hořce.
"Kdo je pro zproštění vinny?" Nezvedla se ani jedna ruka a Popletal jakoby pro jistotu dodal.
"Kdo se zdržel hlasování?"
Zvedlo se několik rukou, ale bylo jich příliš málo. Lena frustrovaně vydechla. Oba hromotluci ji znovu odpoutali a vytáhli ji z křesla. Otočili ji ke dveřím, kde na ni čekali i dva Azkabanští strážní v podobě mozkomorů. Leně se podlomily nohy náhlým nedostatkem naděje a štěstí. Strážný ji surově zvedl a zase použil omračovací kletbu.

Tentokrát se probudila na slizem pokryté podlaze. Neměla tušení kde to je, ale všechno se s ní odporně houpalo a její hůlka se jí stále nevrátila. Její zkřehlé tělo bičovali proudy deště a všude kolem ní se procházeli různé podivné existence. Ruce i nohy měla spoutané, ale ne tolik, aby se nemohla hýbat. Po chvíli jí došla děsivá skutečnost. Ocitla se na Lodi mrtvých - plavidle, které odedávna převáželo Azkabanské vězně do nejhoršího vězení pro čaroděje a čarodějky na světě. Nad hlavou se jí dmuly černé cárovité plachty, mezi kterými se vznášeli mozkomorové. Vězni společně s její maličkostí se nacházeli na palubě, která spíše připomínala pekelnou díru. Na okrajích se procházeli stráže s hůlkami, nebo ohnivými biči, které ve všudypřítomné tmě vydávali bodavou záři. V každém rohu byl však kouzelný oheň, který nevydával teplo, nýbrž sloužil jako živná půda pro menší ohňové démony. Byli to téměř dvoumetrové napodobeniny lidí, které neustále hořeli, ale nebyl to nejhorší druh, který existuje. Stačilo, aby někdo začal dělat problémy a okamžitě ho popálili. Už několikrát se stalo, že vězeň do Azkabanu ani nedorazil. Lena udivena tím, že tato monstra tu volně žijí v blízkosti lidí, se musela zamyslet nad tím, jaká monstra budou asi v Azkabanu. Někdo ji najednou chytil za ruku. Viděšeně se podívala do rudých očí jakéhosi upíra.
"Nazdárek kočičko....jsme tu skoro sami..." prohodil vtíravě a přitom si ji nevybíravě prohlížel. Vysmekla se mu a prudce se schoulila ke stěně. Ruka jí reflexivně vystřelila ke krku, kde měla přívěsek od Severuse. Překvapilo jí, když ho tam opravdu nahmatala. Připadal jí jako záchranný kruh, ostrov v bouři o který se může opřít.
"Ale, ale,...přece by si se nám neschovávala."
Jejich výměna názorů přilákala i ostatní vězně. Pravděpodobně byla jedinou ženou na palubě. Když si to uvědomila, nasucho polkla. Většina se teď otočila k nim a pomalu tvořili kruh.
"Hele...na každého dojde! Tak se nestrkejte!"
Prohodil nějaký hromotluk, když do něj vrazilo cosi, podobající se trollovi. Lena vyjekla, když se jí upír dotkl a ještě víc se stáhla.
"Hej! Co se to tam děje?!"
Ozvalo se z vrchu. Jede strážný s ohnivým bičem si přísně měřil všechny věžně.
"Jestli se chceš přidat tak skoč k nám dolů!"
Navrhl někdo. Lena zaslechla povědomé prásknutí bičem a pak už jenom nelidský jekot. Nazdařbůh se pokřižovala. Všimla si, že po biči zůstala na palubě vypálená rýha.
"Panebože..." vydechla ohromeně. Jestli tím dostal člověk...
"Bůh ti tu nepomůže." zaskřehotal kdosi vedle ní.
Zase se posunula. Kousek od ní seděl přikrčeně nějaký skřet. Asi kradl u Gringhottových. K vůli tomu chodívají skřeti do Azkabanu. Do Azkabanu... Stále tomu nemohla uvěřit. Po tvářích se jí začali řinout slzy. Loď najednou na něco narazila. Byli u cíle. Hrubé hlasy je začaly vyhánět z paluby na břeh. Vítr se do ní opřel s větší razantností a do jejího zkřehlého, promáčeného těla se dala zimnice. Každému při výstupu připnuli na pouta u nohou těžkou kouli, kterou si musel každý dál nést sám. Lena se pod vahou koule prohnula, ale zařadila se do řady. Ta se táhla až k podivné vrátnici, ve které seděl za silnými mřížemi vyhublý a pobledlý úředník. Ten rozděloval řadu na dvě další. Zprava se ozývaly nelidské skřeky, které by i nejotrlejšímu nahnaly hrůzu. Zleva se naštěstí nic podobného neozývalo, ale i tak se Leně po těle rozlila hrůza.
"Co...co...je to tam vpravo?" zeptala se šeptem a doufala, že jí raději ani nikdo neodpoví. Hromotluk před ní se ale otočil a ukázal v úsměvu bezzubá ústa.
"Tam chodí ten, u koho si myslí, že je tak nebezpečný, že by mohl někoho pokousat,..." zbytek jí nechal ať si domyslí. Začali se o ni pokoušet mdloby. Došla k bledému strážnému a s hrůzou v očích na něj pohlédla.
"Jméno!" vyštěkl, ale ani se na ni nepodíval. Zkoumal nějaké zažloutlé pergameny a zapisoval údaje.
"Le....Lena...Nik...Nikolajevna...."
"Jo-jo...vpravo!"
Jako by do ní udeřil blesk. Sesunula se k zemi a na slastnou chvíli přestala vnímat okolní svět. "Electro!" Kletba připomínající zásah elektrického proudu, která se snad jenom omylem nedostala na seznam zakázaných kleteb, ji nešetrně probudila. Vykřikla, ale postavila se na rozklepané nohy a vydala se doprava. Řada před ní se ztenčovala. Měla nutkání zvracet. Strach ji téměř celou ochromil. Muže před ní donutili kleknout k odporně vyhlížejícímu špalku se zaschlou krví. Chtěla zavřít oči, ale strach jí to nedovolil. Hromotluk, v černé kápi se rozmáchl těžkou kovovou palicí. Dál to nezvládla. Zase se zhroutila na kolena. Zezadu se ozval pobavený smích.
"Někdo je na to už celej žhavej, co?"
Další strážný jí popadl surově za vlasy a dal jí hlavu na špalek. Páchl krví, slinami a bůh ví čím. Klepala se a modlila se za zázrak. Palice se dostala k ramenu hlídače.
Pane Bože...
"Počkej! Ministerstvo ji asi podceňuje...šoupni ji doleva!"
"Bože děkuji..." zašeptala úlevou. Jakmile hrozba vyražení zubů pominula, mohla o něco lépe dýchat. V zástupu vězňů se plahočila do svahu stoupajícího k hlavní bráně. Stále slyšela skřeky, nářek a všechny možné zvuky symbolizující lidské utrpení. Byla čím dál unavenější. Začínala zpomalovat a díky tomu do ní kdosi surově strčil. Upadla. Skřet z lodi na ni ale křikl.
"Raději vstaň, nechtěj vědět, co se stane těm, kdo se zastaví."
Oči se jí rozšířili dalším návalem strachu. Sípavě se nadechla, ale moc jí to nepomohlo.
"I v těch nejhorších chvílích má v sobě člověk dost síly, aby mohl doufat. To si pamatuj holčičko."
Hlas její babičky jí probleskl hlavou jako záblesk z minulosti. Postavila se na nohy a zařadila se zpět snad silou vůle. Zástup se postupně zmenšoval, jak si vězně odváděli jednotliví mozkomoři do připravených cel. Zbyla sama. Obrovský mozkomor jí stále ukazoval směr, kudy se má plahočit. Všimla si odpudivých výklenků ve zdech, které měly sloužit pravděpodobně místo oken. Byly úzké, že by se jimi nikdo neprotáhl, ale dlouhé. V jednom výklenku spatřila dva červené body vznášející se v prostoru. Přimhouřila oči, aby rozpoznala co to je, ale následně šokovaně uskočila. Podivné stvoření připomínající malou kostru se šlachami na náhodných místech si ji měřila červenýma očima a drápy na rukou zatínala do chuchvalců něčeho pod sebou, co se bezradně škubalo. Vyděšeně pokračovala v cestě a přemýšlela na co všechno na tomhle místě ještě asi narazí. Nevědomky zpomalovala, ale ostré prásknutí a palčivá bolest v zádech jí okamžitě zrychlily. Po zádech jí začala téct krev od rány biče a za ní se skřehotavě rozesmál nějaký strážný. Naštěstí se vydal jinou cestou. Po chvíli jí mozkomor ukázal na díru v zemi. Neměla víc jak metr krát metr. Šokovaně na mozkomora pohlédla aniž by si uvědomila svou chybu. Jejím tělem projeli jako blesk pocity prázdnoty, beznaděje a smutku. Přemohla svůj odpor k díře a skočila. Klouzala po slizké stěně a po chvíli dopadla do podivné kapaliny. V ústech pocítila pachuť krve a do nosu jí bodal odporný puch. Celá levá strana hrudi jí hořela bolestí a při sebemenším pohybu se bolest zhoršila. Povedlo se jí posadit a rozhlédla se po své cele. Kéž by to ale neudělala. Ke zdem byly připoutány kostry, přičemž na některých byly ještě zbytky kůže a nějakého ošacení. Ze stropu se snášely kapky dešťové vody a všudypřítomného slizu. Na podlaze byla asi deset centimetrů hluboká vrstva krve, slizu a dešťové vody ze stropu s příměsemi něčeho co nehodlala zjišťovat. Zvedl se jí žaludek. Potácivým krokem došla do rohu, kde bylo cosi, sloužící pravděpodobně jako záchod. Zhroutila se na okraj, kde ji přemohla nevolnost a začala zvracet. Jakmile se jakž takž vzpamatovala, snažila se zhodnotit svou situaci, ale jediným výsledkem bylo, že se jí z očí řinulo ještě víc slz. Ani si nevzpomínala, kdy začala plakat. Schoulila se do jednoho rohu a třásla se po celém těle. Podle bolesti, která stále vystřelovala do její hrudi usoudila, že má zlomená některá žebra. Její pozornost upoutal pohyb u stropu. Když přimhouřila oči s děsem zjistila, že se na ni dívá několik desítek hladových očí netopýrů. Několik z nich se k ní sneslo a začali na ni dotírat. Malé ale ostré zoubky se jí zakously do předloktí, kterým se snažila si chránit oči. Na chvíli polevily, když se otvorem, kterým spadla protáhl mozkomor. Přiblížil se k ní na vzdálenost půl metru a vysával z ní veškerou naději. Její zrak se zúžil a jediné co viděla byly temné důlky mozkomorových očí. Zaslechla vzdálený šustot křídel, následovaný výbuchem palčivého světla, které ji na chvíli oslepilo. Jakmile se ale trochu rozkoukala, shledala, že mozkomor je pryč a uprostřed místnosti stojí temná postava. Přes veškerý svůj zbídačený stav se postavila a vrhla se postavě do náruče. Jeho plášť teď zkrápěli její horké slzy. Zběžně si prohlédl její mysl
"Pane Bože..." vydechl a pak ji sevřel v náručí ještě víc.
"Už je to dobré! Jsem tady. Nic se ti už nestane." šeptal.
"Severusi, Severusi..." vzlykala radostí do záhybů jeho pláště. Nevěděla jak se tu ocitl, ale byl tu a ona nebyla sama!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 li Ann li Ann | Web | 18. března 2009 v 14:15 | Reagovat

skvěle napsaná, mě se to líbí :) nevím jak ostaním :)

2 Annet Annet | Web | 18. března 2009 v 16:48 | Reagovat

Já se asi začnu bát. To je strašný "psycho" :)), ale líbí se mi to :)))

3 Illian Illian | Web | 18. března 2009 v 17:34 | Reagovat

li Ann: díky, díky a ještě jednou díky! :)

Annet: Psycho jo? Tak to se těš na další kapitolu :-D

4 li Ann li Ann | Web | 24. března 2009 v 21:45 | Reagovat

však chválím krásné dílo!

5 Illian Illian | Web | 26. března 2009 v 17:32 | Reagovat

No..myslím že zase tak úžasné není,..ale ...když se ti líbí, určitě nebudu nic namítat :)

6 li Ann li Ann | Web | 28. března 2009 v 12:03 | Reagovat

no vidiš :)

7 Sense Sense | Web | 17. února 2010 v 13:25 | Reagovat

Nejlepší kapitola...skvělý popis. Vzdávám ti hold, protože tohle je síla.

8 Illian Illian | Web | 20. února 2010 v 11:16 | Reagovat

Páni děkuji. Vůbec jsem si nevšimla, že to někdo čte :-). No, snad se ti to bude líbit až do konce :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama