Kapitola 17 - Golden Phoenix

13. dubna 2009 v 11:28 | Illian |  Dance with death angel (FF povídka - dokončeno)
Zdroj obrázků: -><-; -><-
__________________________________________

"Ty jsi anděl smrti?" zeptala se konečně na to co jí zajímalo nejvíce od doby, kdy si všimla jeho nádherných křídel.
"Ano."
"Ale...jsi i upír...jak to?"
"Myslím že první kdo by tu měl něco vysvětlovat jsi ty." zamračil se. Nehodlal jí už cokoliv říct, dokud mu nevyklopí, kdo je a co to tam vlastně prováděla.
"Eee...." vypadlo z ní šokovaně.
"Tohle jako vysvětlení neberu." prohlásil sarkasticky a, pokud to bylo vůbec možné, se začal mračit ještě víc.
"Jasně že to nebylo vysvětlení! Jen mě překvapilo..."
"Co? Že budu chtít znát odpovědi? Až do nedávna jsem si myslel že jsi obyčejná...........neobyčejně krásná čarodějka! Ale po dnešku nevím co si mám myslet!"
On se vzteká! On se opravdu vzteká....zlobí se na mě, že jsem mu to neřekla. On je anděl...totiž, on je fakt anděl, ale....
"Čemu se zase směješ!?" vyhrkl.
"Víš jak kouzelně vypadáš, když se vztekáš?" prohodila s úsměvem, ale pak toho okamžitě zalitovala. Očima se mu prohnala vlna vzteku a na čele mu nadběhla žíla, jak se snažil ji okamžitě neseřvat.
"Ty!" strčil do ní až musela ustoupit, ale zjistila že asi půl metru za ní je strom. Opřela se o něj a snažila se splynout s hnědou kůrou.
"Ty! Už toho mám dost. Už žádné vytáčky a žádné šprýmy na mou osobu. Chci znát vysvětlení a to hned!"
Konečně si uvědomil co dělá. Opíral se o ni a ruce měl zapřené hned vedle její hlavy. Takhle z blízka mohl vidět každou řasu, každou krůpěj potu i každý její nepatrný úsměv. Prudce se narovnal, ale neustoupil.
"No tak dobře! Stejně vím že jsi strašně paličatý, tak ....tak se do toho pustím." viděl že se jí do toho vůbec nechce, ale to co řekla potom mu vyrazilo dech. Mluvila se sklopenýma očima a hlavou skloněnou k zemi, aby se na něj nemusela dívat. Bála se jeho reakce.
"Já jsem.... jsem Voldemortova sestra. Voldemort je můj druhý bratr. Jsem jediná kdo ho dokáže zabít. Potter sice dokáže zabít jeho lidskou schránku, ale ne démonickou podstatu."
Severus na ni šokovaně zíral neschopen slova. Když znovu promluvil, jeho hlas byl tichý a podivně neutrální.
"Druhý bratr?"
"Ano. Mám...měla jsem ještě jednoho, nevlastního, Richarda. Toho ale zabil démon uvnitř Voldemorta. To kvůli němu jsem měla takové ty noční můry na hradě. Když ho zabíjel, byla jsem u toho. chtěl zabít i mě. Ty jizvy víš...ale nepovedlo se mu to."
"Takže ty jsi příbuzná...úzce příbuzná s Pánem zla a zároveň ho dokážeš zabít? Jak to."
Lena se nervózně ošila, ale už jednou se rozhodla mu to říct a tak to teď taky udělá.
"Když se narodí nějaké zlo, musí se...teoreticky....narodit i nějaké dobro. Bohužel ne vždy v tu samou dobu. Narodila jsem se, když Voldemort studoval. Nevěděl o mě dlouhou dobu, ale když zjistil kdo jsem...co je mou podstatou, chtěl mě za každou cenu zabít. Proto jsem se stala tím čím jsem teď a proto zabil i Richarda, ačkoliv ten byl pro něj nepodstatný. On to ví Severusi. Ví že ho můžu zabít jenom já."
"Tvou podstatou?"
"Světlo. Podle Toma...Voldemorta jsem něco jako padlý anděl, který se narodil s lidským tělem."
Konečně se odhodlala podívat do jeho očí. Počítala s tím, že v nich uvidí zhnusení a odpor, ale nic takového nezahlédla. Severus nevěřícně potřásl hlavou.
"Pane Bože," sklonil se k ní a objal ji. Z očí jí vytryskli slzy, nikdy to nikomu neřekla a ani nedoufala, že by mohla u někoho najít porozumění. Jak dlouho se objímali? To ani jeden z nich nevěděl, ale když se od sebe konečně odtrhli, oba věděli že je mezi nimi pouto, které se nedá zpřetrhat jen tak.
"A co ty?" zeptala se s úsměvem. Severus se tajemně usmál, ale i tak odpověděl.
"Nemyslíš že je to docela příhodné? Upír a anděl smrti? Lidé se jako anděl smrti narodí, ale upírem se prostě stanou...a u mě se to dalo dohromady."
"No,...ale ta křídla jsou vážně nádherná." pronesla už zase s ohníčky v očích a přitom se jich jemně dotkla. Severus ale její ruku rychle zachytil.
"Víš...ono jsou velmi ..... velmi citlivá."
Pozvedla nevěřícně obočí. Pak se ale usmála a rukou se pouze přiblížila na několik centimetrů. Viděla v jeho očích že to cítí, ale zřejmě mu to nebylo nepříjemné. Po chvíli se k ní ale otočil a křídla nechal zmizet.
"Měli bychom se vydat na ústředí."
Přikývla a hodlala se přemístit, ale zabránil jí v tom.
"Pole zabraňující přemístění sahá daleko od Azkabanu, měli bychom jít pěšky a tak aby si nás pokud možno nikdo nevšiml."
"Myslím že na to je trochu pozdě." řekla najednou poněkud vysokým hlasem. Severus se podíval směrem, kterým se dívala i ona a strnul uprostřed pohybu. Ten hadí ksicht by poznal kdykoliv.
"TY!?" rozlehl se paloukem jeho řev. Lena se opřela o Severuse.
Tak teď jsme definitivně v pytli...
"Jak se opovažuješ!?"
Lena dýchala poněkud zrychleně a v jejím nitru zuřila bouře. Věděla že teď má jedinou příležitost na to ho zabít. Byl sám, jenom se svou mocí.
"A Severus..ó...jak nechutné!"
"Tak dost. Je na čase tohle skončit." pronesla najednou klidně. Severus ucítil jak se o něj přestala opírat a její tělo se podivně uvolnilo.
"Snad si nemyslíš, že mne dokážeš zabít." reagoval opovržlivě a jestli se to tak dalo říct, ironicky se usmál.
Lena se postavila na malou skalku a do levé ruky si nachystala hůlku. Jaké bylo ale Severusovo překvapení když ctihodný pán zla udělal přesně totéž, jenom o kus dál. V hlavě pak zaslechl Lenin hlas.
- Koukej odsud zmizet. Neručím za to, že ho dokážu zabít. Prosím Severusi odejdi. Miluji tě.-
"Ani mě nehne. Nehnu se od tebe ani na krok." zavrčel tak aby ho slyšela jenom ona.
"Ale, ale... Dlouho jsem si myslel že je mezi mými věrnými špeh, ale že to budeš ty Severusi. Ts ts ts. To není vůbec pěkné." Mávl pravou rukou ve které neměl hůlku a Severusem praštil o strom o který se před chvílí Lena opírala.
"NE!" vykřikla a chtěla mu jít pomoct, ale Voldemort na ni vyslal obrovskou ohnivou kouli. Ve tmě zářila nepřirozeným zeleným ohněm. Málem by ji zasáhla, kdyby se včas neschovala za skalku. Zpoza skalky na Voldemorta taky zaútočila, ale tak aby se kryla. Když kouzlo vyslala, rychle se odrazila a dopadla vedle Severuse.
"Jsi v pořádku?" ptala se starostlivým šeptem.
"Jo...nakopej mu ten jeho hadí zadek a o mě se nestarej." Jeho hlas zněl slabě a vysíleně.
Bůh ví co na něj použil.
Nechtěla na to ale myslet. Podívala se na místo kde byl ještě před chvílí její bratr. Ten se ale začínal měnit. Červená záře jeho očí zmizela a nahradila ji odpudivě zelená. Stejně jako celé jeho tělo teď zářilo matně zeleně. Co bylo ale nejhorší, Voldemort vyvolal svou démonickou podstatu v podobě zuřivého zeleného draka, který se vznášel kolem něj. I sám Pán zla se vznášel v jeho drápech.
Lena zalapala po dechu. Cítila v sobě jak ze Severuse vyprchává život. Pouto které se vytvořilo díky darovávání krve bylo silné a živé. Musí něco udělat. Nebyla si sice úplně jistá tím co chce podniknout, ale věděla, že je to její jediná šance. Zavřela oči, hůlku si dala do kapsy a sepjala ruce jakoby v motlitbě. Začala z ní vycházet rudá záře osvětlující prostor kolem ní. Severus na to vyjeveně civěl. Nikdy nic podobného neviděl. Těkal očima mezi drakem a Lenou. Rudá záře začínala nabývat podivného tvaru a když Severusovi došlo co to je oněměl úžasem. Podstatou světla, podstatou Leny byl nádherný zlatý fénix. Spletený jakoby ze světla a ohně, zářil na obloze, na které začínalo pomalu vycházet slunce. Čerpal sílu z paprsků a z jejího srdce, které bylo naplněno touhou zachránit všechny nevinné a hlavně zachránit muže, kterého milovala.
Zvedla ruce a upřela planoucí oči na Voldemorta. Severus pochopil. Schylovalo se k boji. Boji, který rozhodne válku. K boji mezi dobrem a zlem. Fénix zamával křídly a vznesl se vysoko nad ně. Drak jeho počínání napodobil a nechal svého pána stát na skalce. Všichni tři sledovali jak se oba bájní tvorové nejprve hodnotí a pak v ohlušující ráně do sebe narazili. Na chvíli všechny oslepilo světlo, ale když se vzpamatovali, uviděli že na obloze spolu bojují fénix a drak. Když se drak zakousl do křídla fénixe, Lena ucítila ostrou bolest v ruce. Párkrát zamrkala, aby si všechno ujasnila. Podívala se na Voldemorta, který se chytil za bok. Stékala mu z něj černá krev, na stejném místě, jako byl zraněn drak. Byli propojeni. Severus pomalu ztrácel vědomí, ale nehodlal v tom Lenu nechat. Zapojil svůj nitrozpit a poslal jí svou poslední myšlenku předtím, než omdlel.
- Miluji tě.-
V Leně se něco pohnulo. Z očí jí vytryskly slzy a zlatý fénix ze sebe začal vydávat nádhernou záři. Nevěděla jestli to slyší jenom ona, nebo i někdo jiný, ale také slyšela zpěv. Nádherný, kouzelný zpěv, který pronikal celým jejím bolavým tělem i srdcem. Zahleděla se do Voldemortových očí a konečně věděla co má udělat. Sebrala poslední zbytky své kouzelné síly, svého odhodlání a přeměnila svou hůlku na meč. Meč, který už kdysi všichni viděli. Rudý drahokam v jílci rudě zazářil, když se Lena rozběhla k Voldemortovi. Využila jeho chvilkové nepozornosti a napřáhla Nebelvírův meč. Věděla že je to bláhové, ale aspoň to zkusila. Voldemort si jí bohužel všiml. Udělal se svou hůlkou totéž a zabránil smrtelné ráně. Její meč sklouzl po černém ostří a zabořil se do země. Oblohu najednou proťal blesk. Na zem začaly dopadat velké dešťové kapky.
"Myslíš, že mě dokážeš zabít? Jsi slabá!" zasyčel jí do obličeje a udělal jediný prudký pohyb. Lena se zmohla jenom na uskočení, ale i tak jí jeho meč zajel hluboko do pravého boku. Zakřičela bolestí, když s mečem pohnul aby ho vytáhl. Už tak byla slabá. Její kouzelná moc se soustřeďovala do fénixe na obloze, který kupodivu vítězil, ale i tak měla čím dál víc šrámů. Voldemort na tom samozřejmě nebyl o nic lépe, ale jeho drželo při životě několik viteálů. Pořád si musela připomínat to, co kdysi zjistila.
Stačí zabít jeho démonickou podstatu a lidské tělo, pak se všechny viteály se zničí sami.
"Možná mě zabiješ, ale já tě zabiji první bratříčku."vydechla.
Unaveně proti němu znovu pozvedla meč. Viděla, že i on je unavený, ale i tak na ni zaútočil s velkou razancí. Nevěděla kde se v ní ta síla bere, ale odolávala mu. Fénix najednou zasadil drakovi silnou ránu a Voldemort byl na chvíli ochromen. Lena se napřáhla aby to ukončila, ale zase se vzepřel. Byl silný, byl moc silný. Nevšimla si ani, že se dostali ke stromu, o který se opíral Severus.
"Ale, ale...podívejme kdopak to tu je." řekl slizce.
Severus pootevřel oči. Byl na tom prachbídně, až teď si všimla, že krvácí z velké tržné rány na hrudi.
Ach bože, Severusi vydrž to prosím. Pro všechno na světě ty musíš žít, musíš, protože tě miluji!
Křičela v duchu. Voldemort právě namířil meč na něj a pak zpět na ni.
"Zabiju ho, když to okamžitě nepoložíš." prohlásil a zle se zasmál (dá-li se to nazvat smíchem). Lena se ve vteřině rozhodla, věděla co musí udělat. Namířila na něj meč v okamžiku, kdy on mířil stále na ni a pak se jednoduše pohnula směrem k němu. Její tělo v okamžiku, kdy chladný kov projel její kůží, zasáhla vlna bolesti, ale i tak se setrvačností dostala až k němu a probodla mu srdce. Jakoby se čas na chvíli zastavil. Viděla jak Voldememort pouští meč a pomalu padá k zemi. Zelená záře jeho očí pomalu dohasínala. Drak se začal ztrácet a jakmile fénix naposledy udeřil, tak zmizel docela. Voldemortovo tělo se v okamžiku změnilo v prach a vítr jej pomalu roznášel. Lena se už neudržela na nohou a zhroutila se vedle Severuse. Ten byl kupodivu při vědomí.
"Le..." zachraptěl. Najednou se z nebe snesl zlatý fénix a změnil se na zářivou kouli. Ta zamířila jejich směrem a v dalším okamžiku obklopila Lenu. Vracela se jí její kouzelná moc, ale nevěděla jestli jí k něčemu bude. Jen stěží se udržela při vědomí. Podívala se na Severuse. Ztratil strašně moc krve a potřeboval lektvar. Jako by četl její myšlenky vytáhl ze záhybů potrhaného pláště lahvičku s lektvarem proti upířímu prokletí a napil se. Když už má zemřít, zemře jako člověk. Trhl sebou, když se už tak dost velká bolest ještě zvýšila.
"Severusi...já...zkusím...." rozkašlala se a rukama stiskla meč ve své hrudi. Věděla že ho musí nechat tam jinak vykrvácí.
"Zkusím nás odsud...přemístit." zhluboka se nadechla a pak ho trochu neohrabaně objala. Cítila jak mu bije srdce, poprvé za celou tu dobu, byl z něj člověk. Jemně se pousmála. Ani jeden z nich nevěděl, jestli jsou dost daleko od Azkabanu aby se mohli přemístit, ale museli to zkusit. Lena se rozhodla se přemístit přímo do ošetřovny Bradavic. Jako profesoři měli povolení se po Bradavicích přemisťovat, ale jestli jsou stále blízko Azkabanu, tak zemřou. Vzhlédla k němu. Z očí jí řinuly slzy. Naklonila se k němu a políbila ho, jako by to měl být jejich poslední polibek. Pak se od něj odtrhla a ze všech sil zakřičela:
"PORTA!"
Trhnutí a následná rána, jak někam narazili ji utvrdila v tom, že zřejmě přežijí. Měla chuť se začít šíleně smát. Otevřela oči. Ostré bílé světlo z ošetřovny ji bodalo do očí.
"AAaaaaa!!" zaječel někdo.
Poppy Pomfreyová se málem vyděsila k smrti. Na podlaze, v kaluži krve, vody a bahna, leželi dva profesoři v těsném objetí, byly příšerně vyčerpaní a v bezvědomí. Okamžitě zavolala Brumbála a ty dva přenesla na lůžka. Severus byl v mnohem lepším stavu než Lena. Jemu pár pohyby hůlkou a s několika lektvary zacelila ránu aby nekrvácela. Ale s Lenou si nevěděla moc rady. Když vytáhne meč, začne krvácet a za chvíli vykrvácí.
"Poppy, co se děje?" zeptal se příjemný hlas ředitele Bradavic. Jakmile se ale rozhlédl pochopil. Okamžitě zatáhl plachtu a zamkl dveře na ošetřovnu. Podíval se v jakém jsou ti dva stavu a přikývl směrem k Poppy. Ta si přichystala hůlku a také přikývla. Brumbál na svůj věk hbitě vytáhl meč a Poppy okamžitě zastavila krvácení.
"Ufff. Tak to bychom měli. Teď zbývá zacelit jim sekundární rány a ... budou muset bojovat sami. Nevím co se stalo, ale jsou příšerně vyčerpaní. Zvláště Lena. Myslím že Severus to přežije na devadesát procent, ale ona....to je buď hop nebo trop." řekla zachmuřeně. Oba se na sebe ustaraně podívali, ale dále už nic neřekli. Dali je mimo dosah studentů a stále je někdo hlídal. Severus se opravdu probudil po pár dnech, ale Lena na tom byla stále špatně.
"Albusy, já ... myslím že bych jí dokázal pomoct." řekl Brumbálovi, když je přišel zkontrolovat.
"Severusi, myslím že nejsi ve stavu..."
"Ne! Vy mi nerozumíte. Já už nejsem upír, ale jsem s ní propojen. Kdybych jí dal část své krve, mohlo by jí to pomoci."
Ředitel si ho přísně změřil, ale pak přikývl.
"Takže to dokázala. Vrátila tě do světa živých." podotkl s úsměvem. Severus přikývl a přiložil hůlku ke své ruce. Něco zamumlal a totéž opakoval s její rukou. Brumbál pak viděl, jak proužek krve mění majitele. Jakmile ale Severus začal ztrácet barvu, zarazil ho.
"Myslím že to stačí." řekl konejšivě. Severus chtěl něco namítnout, ale neudělal to, poslechl Brumbála a vyčerpaně si sedl vedle Leny. Vzal její ruku do své a byl rozhodnut tam takhle zůstat, dokud se neprobere.

Seděl tam asi tři hodiny, když se její ruka pohnula. Překvapeně zamrkal a podíval se do její tváře. Unaveně otevřela oči, které v jejím bledém obličeji zářili jako dva drahokamy.
"Severusi..." zachraptěla. Ten neváhal ani minutu a sevřel ji v obětí.
"Tohle je proti pravidlům. Ty se mě snažíš udusit po mudlovsku." zašeptala. Jeho ulehčující smích jí probudil úsměv na rtech.
"Je po všem." zašeptal. Nikdy se necítil lépe. Žena kterou miloval žije a největší zlo na zemi bylo zničeno.

Poppy by si Lenu nechala na ošetřovně ještě minimálně dva týdny, ale oba dva ji přemluvili k tomu, aby ji už po třech dnech propustila. Měli namířeno směrem k Velké síni, když ze Severuse vypadla další dobrá zpráva.
"Málem jsem ti zapomněl říct, že jsi byla zproštěna všech obvinění. Ministr by se ti chtěl osobně omluvit."
Lena na něj už po několikáté šokovaně zírala.
Skvělé!!
Jakmile otevřeli dveře do Velké síně, přivítal je ohlušující jásot a potlesk všech studentů (snad kromě pár tupců ze Zmijozelu). Lena se nevěřícně usmívala a ruku v ruce se Severusem si sedli za profesorský stůl. Co lepšího je může potkat.
Jídlo bylo jako vždy vynikající a podle všech zpráv, se ta ohromná armáda Pána zla po jeho smrti začala rychle zmenšovat. Téměř každý se usmíval.
"Páni já se úplně přejedla. Myslím že si půjdu lehnout." prohlásila po chvíli a za dalšího potlesku odešla z Velké síně. Po chvíli jí někdo dohnal. Překvapeně se otočila a vrazila do vysokého profesora lektvarů. Nenamáhala se s tím že by se odtáhla. Zůstala v jeho objetí a poslouchala tlukot jeho srdce.
"Je to nádherný zvuk."
"A vděčím za něj jenom tobě." pronesl trochu neochotně.
"Severusi. Já...nevím co říct. Myslím že jsem právě nejšťastnějším člověkem na zemi." když nic neříkal podívala se pátravě do jeho očí. Sklonil se k ní a políbil ji. Líbal ji, jako ještě nikdy. Před nimi se otevírala nová budoucnost a oba dva ji chtěli strávit spolu. Popadl ji do náruče. Nevnímala kam ji nese. Bylo jí to jedno. I kdyby ji nesl do samého pekla, byl s ní a ona se cítila nádherně. Ucítila pod sebou chladný samet jeho povlečení. Usmála se. Teď už nemusí nic předstírat.


Probudila se nahá v jeho náruči.
"Jak jsi se vyspala šípková Růženko." prohodil a pak ji jemně políbil. Lena se k němu pevněji přitiskla.
"Víš že tě miluji?"
"Jo. To je taky tvoje jediný štěstí." Usmál se. Vidět její úsměv pro něj znamenalo všechno. Láska se mu po ta dlouhá léta vyhýbala obrovským obloukem, ale když zakopla u jeho dveří, nehodlal o ni přijít.
Šťouchla do něj, aby si nedělal srandu a chtěla něco říct, ale políbil ji dřív, než vydala jakoukoliv hlásku. Ucítil na svých rtech sůl.
"Ty pláčeš?" zeptal se nechápavě. Těkal očima mezi jejím úsměvem a potoky slz.
"Já... já si nemůžu pomoct." Objala ho znovu a vdechovala jeho vůni.
"Měla jsem takový strach....myslela jsem že tě ztratím. Nevěděla jsem co mám dělat. Byl jsi v bezvědomí a já... musela jsem něco udělat...nesměl jsi zemřít. Bože, měla jsem takový strach." schoulila se v jeho náručí. Políbil ji.
"Už je to dobré, je po všem." řekl to takovým tónem, který vylučoval jakékoliv námitky.
"Já vím. Jen... nikdy jsem neměla takový strach. Ani o Richarda." Severus se jí něžně setřel hřbetem ruky slzy.
"Už nikdy tě nevystavím takovému nebezpečí, věř mi." šeptal.
"Ale mě nejde o sebe! Mě jde o tebe! Nepřežila bych, kdyby se ti něco stalo. Rozumíš mi?" Severus byl potěšen, že o něj má někdo takový strach, ale její pohled ho utvrdil v tom, že to myslí smrtelně vážně. Najednou se v něm vzedmul tak silný cit, že se nemohl nadechnout. Měl pocit, že když se jí nedotkne, tak že se zblázní. Podobný pocit měl jenom jednou, ve snu kde byla hlavní postavou také ona. Jenomže teď to bylo snad tisíckrát silnější. Vášnivě se zmocnil jejích rtů. Lena netušila, kde se v něm vzalo tolik ohně. Netušila ani co se děje s ní. Její srdce bylo jako o závod, všechny jeho polibky mu oplácela se stejnou vášní. Nevěděla kde se to v ní bere. Severus byl stejně překvapen jako ona. Za okny se ozval hrom. Lena se musela usmát. Bouře nezuřila jenom v jejím těle, ale i za okny.


"Páni...netušila jsem, že...že jsem schopná něčeho takového." oddechovala šokovaně. Severus se k ní otočil a jemně se usmál.
"No, já nejsem vůbec proti."
Na to nějak neměla odpověď. Unaveně položila hlavu na jeho hruď a zavřela oči. Připadala si jako ten nejšťastnější člověk na světě a nebyla sama. Severus se cítil podobně. Věděl ale že za pár hodin bude muset jít učit. Vůbec se mu nechtělo do třídy, zvlášť ne teď. Podíval se na ženu spící v jeho náruči. Kupodivu se s trhnutím posadila.
"Kolik je?" obrátila se rychle na Severuse. Ten se jen potutelně usmíval. Zamračila se a rychle si k sobě přitáhla deku.
"Něco kolem půl deváté. Proč." Sledoval jak jako šipka vystřelila z postele i s dekou, kterou nechala ležet před koupelnou. Cestou ještě sebrala svoje oblečení a začala se rychle oblékat.
"Co se děje?"
"Za deset minut mi začíná hodina!" vyhrkla, když si přetahovala přes hlavu tričko.
"Kde mám kalhoty!" vykřikla zpoza dveří. Severus se začal rychle rozhlížet kolem sebe. Pak se ušklíbl, když našel její kalhoty hozené přes opěradlo křesla. Popadl je a otevřel dveře do koupelny. Zrovna si čistila zuby. Stála před ním jenom v tričku a kalhotkách. S potěšením ji sjel výtahovým pohledem, ale nakonec jí kalhoty podal. S kartáčkem v jedné ruce se snažila obléct, ale moc se jí to nedařilo. Severus se nevěřícně ušklíbl a jal se jí pomoct. Její vyděšený pohled ignoroval a navlékl jí volnou nohavici. Za chvíli už byla schopná výuky a hrnula se ke dveřím.
"Počkej." chytil ji za ruku a přitáhl k sobě. Spojil své rty s jejími a opřel ji o dveře.
"Severusi..hmmm...musím..ach....musím jít." Odstrčila ho od sebe a čelem se opřela o jeho hruď. Kdyby ji políbil ještě jednou, tak se nepřinutí odejít. Otočila se a otevřela dveře. Pak přes rameno prohodila.
"Myslím že než půjdeš na hodinu tak by jsi se měl obléct."
Kdyby se otočila, viděla by Severuse Snapea se poprvé v životě červenat až za ušima.


Den se neskutečně vlekl. Ale nebyla sama kdo se nesoustředil. Studenty víc zajímalo co se dělo a jaké to je v Azkabanu, než to co jim chtěla vysvětlovat. Konečně se přiblížil čas večeře. Tentokrát když vešla neslyšela potlesk a byla ráda.
Studentům se dostalo varování.
Usmála se a posadila se vedle Severuse. Snažila se ho nevnímat a soustředit se na jídlo. Pak v hlavě ucítila známý tlak. Byl to Severus.
- Co budeš dělat po večeři? -
Málem se udusila pomerančovou šťávou. Přivřela oči, aby se soustředila.
- Jdu se osprchovat. A nelez mi do hlavy! Už tak na tebe myslím až moc často. -
Pokradmu se na něj podívala, ale on se vůbec nedíval jejím směrem. Musela uznat, že je velmi dobrý. Raději vstala a šla udělat to co plánovala. Dát si horkou a dlouhou koupel.
Kapky stékali po jejím těle a jí to připadalo jako ráj. Najednou zbystřila. Zaslechla nějaký podivný zvuk. Popadla nejbližší kus oblečení, shodou okolností Severusovu košili, a šla se podívat co se děje. Nikde nic, jenom na jejím stole ležela malá lahvička s namodralou tekutinou. Nonsomnium. Usmála se Severus. Bude mu muset dojít poděkovat. A proč ne hned napadlo ji. Aniž by si uvědomila že má na sobě jenom košili se vydala za Severusem. Její tělo bylo stále mokré, tak se na ni košile začala po chvíli lepit jako druhá kůže. Stanula před jeho dveřmi, zaklepala, ale nikdo nešel otevřít. Zkusila kliku. Bylo otevřeno. Severus seděl za stolem a četl v nějaké bichli, vůbec si jí nevšiml. Zavřela za sebou a průvan zhasl většinu svíček v pokoji. Toho si už milý profesor lektvarů všiml. Vzhlédl od knihy a naskytl se mu velmi zajímavý pohled. Kniha spadla na zem, ale Severus byl úplně konsternován. Jeho sen se stával skutečností a on tomu nemohl, ani nechtěl zabránit. Lena se ušklíbla, protože se jí povedlo zachytit Severusovi myšlenky.
"Zajímavé sny."
Severus chtěl něco uštěpačného prohlásit, ale Lena se týmž kočičím pohybem dostala k jeho stolu. Odsunula židli a naklonila se nad stůl. I jí se vybavoval její sen, kdy stála v promočené košili a on si pohrával s knoflíky. Přiblížila se k němu. Oběma to připadalo jako sen. Vstal a obešel stůl. Najednou k sobě stáli čelem. Severus se dotkl její tváře, pak pokračoval až k prvním knoflíčkům košile. Viděl jak se chvěje a snaží se ovládnout. Dýchala jako o závod a on se musel usmát. Líbilo se mu, když jí měl zcela ve své moci. Věděl že tohle ovládnout nedokáže.


"Proč skončíme vždycky takhle. Doufala jsem že si promluvíme."
"O čem?"
"O tom co bude teď. Nemůžeme přeci doufat že bude všechno perfektní navždy."
Díval se na její klidnou tvář ve své náruči. Přikývl.
"Co zamýšlíš."
"Pravděpodobně se vrátím na své místo u bystrozorů a budu bojovat proti silám zla."
"Nám by se tu ale hodila taková profesorka jako ty."
"Kdo tvrdil že přestanu učit? Myslela jsem že by jsme mohli jen tak...honit zlé čaroděje. Třeba o víkendu."
Severus na ni šokovaně zíral. Ona si z něj snad dělá srandu, ale proč vlastně ne.
"Myslíš to vážně?"
"Severusi. Stoupenců Pána Zla je stále mnoho a já se obávám, že když se někdo silný postaví do jejich čela, tak je tu znovu hrozba války."
Musel uznat že má pravdu.
"A co se týče nás dvou...tak tomu bych nechala volný průběh." s tím zavrněla jako kočka usmála se a znovu zavřela oči. Severus měl o čem přemýšlet. Nikdy ho nenapadlo co bude, jestli to skončí. Jeho budoucnost na tom nebyla nejlépe, vzhledem k tomu že byl posledních několik let špehem
"Uvidíme..." zašeptal a sám se ponořil do říše snů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lukas Lukas | Web | 13. dubna 2009 v 18:58 | Reagovat

pro "Illian": Ahoj. Líbí se mi tvůj styl psaní povídek. Pěkné. Chci ti navrhnout možnost spřátelit se. Předem díky.

2 Illien Illien | Web | 13. dubna 2009 v 19:46 | Reagovat

[1]: No...proč ne? :)

3 Lukas Lukas | Web | 14. dubna 2009 v 13:52 | Reagovat

[2]: Ahoj. Jako lidi se můžeme spřátelit taky protože vidím že uvádíš nějaký ten kontakt na tebe jako e-mail nebo telefonní číslo. Takže to by bylo taky dobrý. A další věc je SB tedy spřátelený blog. Nevím kde tady u tebe na blogu máš SB (spřátelené blogy), ale až si mě přidáš do SB tady u tebe tak si i já tebe přidám ke mně do HQSB oblíbených web-stránek.

4 Illien Illien | Web | 14. dubna 2009 v 14:58 | Reagovat

[3]: Jako SB by to bylo fajn, jenomže já je tady nemám nikde - tím nechci samozdřejmě nikoho urazit nebo tak, ale je to asi hlavně proto že si odkazy většinou pamatuji a tak nějak necítím potřebu je mít i někde na svém blogu. Stejně tu zase tak moc často nejsem a mě sem také moc lidí nechodí, tak proč, že?

5 Lukas Lukas | Web | 14. dubna 2009 v 19:49 | Reagovat

[4]: pro "Illien": Mohli bychom se tedy lépe seznámit alespoň tady na internetu. Jestli tedy máš zájem.

6 Illian Illian | Web | 15. dubna 2009 v 15:41 | Reagovat

[5]: Bezva...to si chceš jako psát e-maily? Já jen, že ICQ mi momentálně nejede....
Ale docela mne zaujal tvůj blog.... nějaká ta kouzla - to si vážně myslíš že fungují? Nějak jsem se o tohle odvětví moc nezajímala....

7 Annet Annet | 17. dubna 2009 v 20:58 | Reagovat

Krásná kapitola, já nejvím co, ale v půlce mě něco hrozně rozesmálo... Jinak Illian je to vážně úžasný. Celá povídka :)))

8 Illian Illian | Web | 18. dubna 2009 v 7:59 | Reagovat

Děkuji....myslím že ji tady ukončím...tak nějak mi to připadá jako příhodný konec. Ale začnu psát určitě další! Baví mě to...nevím jak to, ale začalo mě to hrozně bavit :)

9 li Ann li Ann | Web | 18. dubna 2009 v 18:20 | Reagovat

Myslela jsem že by jsme mohli jen tak...honit zlé čaroděje. Třeba o víkendu
: nemá chybu :D

10 Illian Illian | Web | 18. dubna 2009 v 20:49 | Reagovat

:-D....díky...a honit čaroděje asi nebudeme, mám na noze ortézu :(....no jo jsem nešika :)

11 li Ann li Ann | Web | 19. dubna 2009 v 17:25 | Reagovat

ortézu! nestraš! tu měla kamarádka před 14 - ti dny :D

12 Illian Illian | Web | 21. dubna 2009 v 21:14 | Reagovat

Ale už je to lepší...zatím žiju :-)

13 Emily Emily | Web | 8. března 2011 v 23:09 | Reagovat

Krásný příběh, jsem fakt z toho nadšená. Díky !

14 Berenika Berenika | E-mail | Web | 1. března 2013 v 0:04 | Reagovat

Chytat zlé čaroděje o víkendu. To se ti opravdu povedlo :-D Byla to zajímavá povídka. Raná, takže nostalgická.... Harry Potter, Pán Prstenů a něco upířího v jednom (Heh, víš, že jsem v první kapitolce HP měla taky upíry?)

Jsem ráda, že jsi to narozdíl od Modré nesmazala a že jsem si to mohla díky tomu přečíst.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama