5. kapitola

14. června 2009 v 17:00 | Illian |  To bylo... (FF povídka - pozastaveno)
Tak jsem napsala další kapitolu, nějak se to nehodí k mému typickému prostředí - hrobky, hřbitovy, kostely, temné lesy, zkrátka a dobře - ponurá místa. Tohle je tak nějak...no,...prostě...romantická kapitola, ale víte co, člověk potřebuje něco hezkého, aby to mohl vzápětí zničit! - Dobře, zničit zrovna ne, ale jak jsem psala v první kapitole - musíme tam dát přeci pohřeb, ne? No..nebo alespoň já tam musím dát pohřeb, jinak bych to snad ani nebyla já. Tak si tuhle kapitolku užijte, aspoň tak, jako já když jsem ji psala - a věřte mi to nebo ne, docela mne to bavilo.
__________________________________________________________________________

Zmatená a bezradná,
tak malá a překvapená,
šílená a přesto šťastná.
Jak jinak se cítit mám,
když se vdávám?


"Vezmeš si mě?"
Iris na něj zůstala civět a zírala na nádherný prstýnek s diamantem v jeho dlani.
"Iris? Jsi v pořádku?"
Sípavě se nadechla.
"Já...nechá...nechá..." nemohla dokončit větu. Dlouho se jí nestalo, že by ji někdo vyvedl z míry a překvapil, ale tohle byl doopravdický šok.
Draco se najednou rozesmál.
"Promiň. Asi jsem ti to měl nejdříve vysvětlit. Jde o to, že v kouzelném světě je manželský svazek posvátný. Kouzelník, který má rodinu je....řekněme na vyšším stupni společenského žebříčku. A navíc, jdou přeci i po tobě, ne? Tak mě napadlo, že by tě to mohlo ochránit a mě zároveň pomoct. Změna jména a manželství s novým Pánem zla je dokonalá změna identity. A navíc....já,..." jeho tváře nabyly odstínu purpuru. Iris si všechno srovnávala v hlavě a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Draco bedlivě sledoval její reakci.
"Chce to tvůj rozum, nebo srdce?" zeptala se šeptem.
Draco věděl co ho k tomu vedlo a rozhodl se nic netajit.
"V prvé řadě srdce, ale rozum mě nabádá k opatrnosti. Takže stejně jednám hodně impulsivně, nerozvážně a mám pocit, že je to velmi nezodpov..."
Nenechala ho dokončit větu, políbila ho a pak se usmála.
"Správná odpověď."
"A tvoje...odpověď?" zeptal nakřáplým hlasem.
Chtěla ho chvíli potrápit, ale její rozum jí radil ať to přijme. Nemusela by utíkat, alespoň nějakou dobu. Kouzelný svět se totiž rozhodl, že někdo kdo zabije Boha smrti je nebezpečný svému okolí a ministerstvo na ni vydalo zatykač. Zároveň jí i její srdce říkalo ať to udělá a to velmi, velmi nahlas.
"Ano."
Dracovi se na tváři usídlil úsměv, prstýnek, který stále držel v ruce jí trochu roztřeseně navlékl na prst a v náhlém pohnutí mysli ji pevně sevřel v náruči a vášnivě políbil.
"Kdy chceš aby byla svatba? Chceš ji v kostele nebo menší svatbu?"
Iris zavrtěla hlavou.
"Zařiď to ty, já...já totiž nemám potuchy jak vypadá kouzelnická svatba a navíc...já..nevím, nikdy jsem nic takového prostě...je to....no...zaskočilo mne to."
"Co to zařídit společně?" navrhl. Přikývla.
Pak se společně vydali za Remusem.
"Právě skončil pohřeb, ale vy vypadáte jako nejšťastnější lidé na světě." zavrtěl nevěřícně hlavou. Iris zvedla ruku s prstýnkem a zářivě se usmívala.
Remus si oba nevěřícně změřil.
"Vy dva jste se zasnoubili?" pronesl nevěřícně.
Draco přikývl a také se stále usmíval - dalo-li se to tak nazvat.
"Draco, tváříš se jako pitomec. Nikdy jsi se takhle nešklebil." zavrtěl nevěřícně hlavou Remus.
"Remusi, vím, že je to náhlé, ale....chtěl bych se tě na něco zeptat. Půjdeš mi za svědka?"
Remus se teď už upřímně rozesmál, ale pak ho objal.
"To víš že jo, kluku jeden!"
Iris se na oba zmateně dívala a na tváři měla pořád šťastný úsměv. Pak ji to ale zasáhlo jako rána bleskem a jí začalo docházet, že se stane paní Malfoyovou. Její výraz se změnil na šokovaný.
"Malfoyová..." zašeptala omámeně a pak omdlela. Draco ji jen tak tak stihl zachytit a zmateně se podíval na Remuse.
"Myslím, že i na ni to bylo trochu rychlé. Vezmi ji do auta a pojedeme k tobě do bytu."
Draco se usmál na dívku ve své náruči a hodlal splnit Remusův návrh, ale začala se probírat. Rozhlédla se a když zjistila kde se nachází rychle Draca objala kolem krku, aby nespadla.
"Pusť mě."
"Musím?" zeptal se škodolibě.
"Hmm...když se na to dívám z téhle stránky, tak ani nemusíš, ale myslím, že se ti rychle pronesu."
Pobaveně sledovala jeho výraz "vsadíš se že to zvládnu" a nechala se donést až k autu.
"Tak co vy dvě hrdličky? Můžeme jet?"
Remusův pobavený tón dokazoval, že si to užívá jako malé dítě. Poškleboval se jim, ale vypadalo to, že jim to opravdu přeje.

Zbytek dne všichni strávili plánováním svatby a Iris si stále více připadala jako v nějakém podivném snu. Večer ji Draco ale zaskočil dalším šíleným zjištěním.
"Víš...já,...něco jsem ti zapomněl říct. Budeš se muset...no řekněme představit zbylým posluhovačům Voledemorta."
"Cože?!"
"No...jako až budeme svoji...tak jako nová...řekněme Paní zla."
"Paní zla?" vykoktala šokovaně. Draco se trochu nervózně usmál, ale přikývl.
"To zní...to zní no....trochu děsivě. Ale zároveň je to tak nějak...páni nemůžu uvěřit, že to řeknu, ale...vzrušující." Draco se zájmem sledoval jak se červená. Neodolal a jemně ji pohladil po tváři. Musela pod tím dotykem přivřít oči. Pak jí ale zase něco docvaklo
Svatební noc...To...to..když se vezmeme pak....
Všiml si jak najednou zbledla.
"Stalo se něco?" zeptal se starostlivě.
"Ne-e...já...já...jen...no....nic." nevěděla co mu má říct. Bezmyšlenkovitě se dotkla místa kde se jí ještě před chvílí dotýkala jeho ruka. Došlo mu to.
"Já myslím, že to necháme vyvinout se, ne?"
Chtěla něco říct, ale podivné otřesy podlahy ji zastavili.
"To je zemětřesení?"
Pomohl jí vstát a začali couvat ke zdi.
"Odkdy je v Londýně zemětřesení?" vyhrkl Draco.
Otřesy ale nebyli nijak silné, spíše jako by se k jejich bytu valilo nějaké stádo. Najednou všechno přestalo. Iris se chtěla na něco zeptat, ale někdo zazvonil u dveří. Draco nechápavě došel ke dveřím a otevřel. V jediném okamžiku ho oslepila záře několika desítek fotoaparátů a ze všech směrů se na něj někdo tlačil s vlezlými otázkami.
"Pane Malfoy, kdy jste se jako jeden z hrdinů bitvy proti Voldemortovi, rozhodl oženit?"
"Jak dlouho se znáte?"
"Kdo je vaše snoubenka?"
"Kde budete mít svatbu?"
"Jak jste se se svou budoucí paní seznámili?"
Iris stála vedle Draca a šokovaně zírala na dav novinářů. Jakmile se trochu vzpamatovali, pokusili se zavřít dveře, ale nějaký novinář jim v tom bránil botou. To už Iris naštvalo a jednoduše na botu ve dveřích šlápla. Ozvalo se bolestné zaskučení, ale jim se podařilo zavřít dveře.
"Tohle...tohle byla hrůza!" vydechla stále ještě šokovaně.
"Nečekal jsem, že to vzbudí takový rozruch."
Vrhla na něj zlostný pohled. Pak se rozhlédla po bytě.
"Budeme muset nějak zatemnit okna, ti cvoci na nás pořád civí."
Draca najednou napadla spásná myšlenka.
"Co jim dát to co chtějí?"
"Cože?" vyhrkla. Nestačila ale nic namítnout a Draco ji přímo před největším oknem v domě políbil. Přestala vnímat všechno kolem sebe, jediné na co byla schopna se soustředit byl momentálně muž držící ji v náruči. Neslyšela zběsilé cvakání fotoaparátů a neviděla oslnivou smršť blesků. Stejně tak Draco, úplně zapomněl na novináře a na všechno kolem sebe. Když se od sebe po chvíli odtrhli, Draco s okouzlující úsměvem zatáhl závěsy a nechal novináře ať si s tím naloží jak chtějí.
"Jak dlouho budou obléhat byt?"
"To nevím, ale mohli bychom se přesunout do mého letního sídla a tam to dořešit." navrhl bezelstně.
"Letního sídla? Draco..."
"No, jak víš Malfoyovi byli bohatí, takže mi něco zbylo."
Iris nevěřícně zavrtěla hlavou, ale pak si došla sbalit věci a cestou stačila informovat zmateného Remuse.

O 7 dní 13 hodin a 20 minut později :)

"Já Draco Lucius Malfoy odevzdávám se tobě Iris de la Byako a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi dopomáhá Bůh."
"Já Iris de la Byako odevzdávám se tobě Draco Luciusi Malfoyi a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi dopomáhá Bůh."
Knez zavřel bibli a konečně pronesl svá poslední slova.
"Mocí mě svěřenou Vás prohlašuji za muže a ženu. Amen. Můžete políbit nevěstu."
Draco nemohl uvěřit tomu, že tu stojí. Nemohl uvěřit, že se tenhle krásný přelud právě stal jeho manželkou. Viděl jak jí září oči a nehodlal nikdy dopustit, aby to světlo pohaslo. Něžně ji políbil. Jako z veliké dálky zaslechl tlumené tleskání jenom těch nejbližších příbuzných a přátel, které pozvali
Oba stáli před malým provizorním oltářem na zahradě Dracova letního sídla. Oltář byl pod malým altánkem na zelené louce, na které byly rozmístěny židle i stoly.
Oba se na sebe usmívali jako blázni a stále jim někdo gratuloval.
"Tak, už je z tebe paní Malfoyová." pronesl škodolibě Remus. Iris mu stihla jenom poděkovat, protože Remus jim hrozně v zařizování svatby pomohl, a musela přijmout další gratulaci.
"Tak pane Malfoy, vidím, že i na vás se po dlouhé době usmálo štěstí. Blahopřeji." S tím potřásla Dracovi rukou i postarší Minerva McGonagalová. Draco ji nemohl nepozvat. Ke konci jeho učňovských let mu docela přirostla k srdci.
"Zatančíme si paní Malfoyová?" zeptal se své ženy.
Paní Malfoyová. Iris Malfoyová. No nezní to hezky? Moje žena...
"Klidně...pane manželi." prohodila rozverně a nechala se Dracem dovést na parket. Hlavou se opřela o jeho rameno a zaposlouchala se do pomalu se linoucí písně.
Je tohle to co jsem vážně chtěla? Jsem manželkou nového Pána zla, který ale tajně stojí na straně dobra. Kdykoliv ho může někdo zabít, ale to nedovolím. Proč vlastně?...Miluji ho?
Draco viděl jak jeho žena nad něčím usilovně přemýšlí. Najednou se její výraz změnil na láskyplný a odhodlaný.
Miluji ho?...Ano! Celým svým srdcem ač je to snad nemožné.
"Copak se ti honí hlavou?"
Iris k němu vzhlédla.
"Nic, jenom.......Miluji tě." zašeptala. Dívala se mu do očí a snažila se z nich něco vyčíst. Zatím se ale v jejich hloubce pomalu topila. Draco přkonal nepatrnou vzdálenost, která je dělila a políbil ji. Pak se sebevědomě usmál a prohlásil:
"Já vím a to je taky tvoje jediný štěstí."

Hosté se začali pomalu rozcházet ještě před setměním, za což byli oba dva šťastní.
"Neměla bych skřítkům pomoct? Vždyť je toho strašně moc..."
"Iris, oni to zvládnou, já myslím, že mi dva..." na chvíli se zarazil. Pamatoval si její výraz, když na to přišla jenom trochu řeč. Zmatený a vystrašený.
Uvědomila si, co je teď čeká. Nasucho polkla. Nevěděla jestli ze strachu, z očekávání nebo z nedočkavosti. Jemně ho objala.
"Co si jít dát skleničku vína a jak jsi říkal...nechat to samo vyplynout." navrhla.
"S tím by se dalo souhlasit." se smíchem ji políbil. Po kolikáté za tento den? Nevěděl, ale rozhodně to nebylo naposledy. Pozoroval, jak se jí najednou změnil výraz na překvapený a pak vzhlédla k nebi. Začínalo pršet. Musela se začít smát. Milovala déšť. Draco nechápavě sledoval její zasněný úsměv.
"Neměli bychom jít dovnitř?"
Naklonila se k němu.
"Miluji déšť." To ho upřímně rozesmálo. Popadl ji do náruče a zase ji políbil.
"Já také."
Nevěděla co dělá. Vyprostila se z jeho náruče, popadla ho za ruku a vedla ho do domu. Možná to bylo něco v jeho pohledu, nebo se prostě rozhodla. Rozrazila vstupní dveře nechávajíc za sebou promočený závoj a bílé lodičky. Draco jí konečně dohnal před schody. Viděl její odhodlaný výraz vzal ji do náruče, nepřestával jí hledět do očí. Oba zapomněli na víno, zapomněli na déšť, teď byli jenom oni dva. Vynesl ji po schodech do ložnice, kde ji jemně položil na postel. Skláněl se nad ní, z vlasů mu stále kapala voda a jeho oči nebyli chladné jako vždy. Bylo v nich tolik ohně že by dokázala roztavit všechny ledovce na Zemi. Políbil ji. Oběma se zkrátil dech. Sundala mu sako a zahodila ho někam do kouta. Roztřesenými prsty mu pak začala rozepínat košili.
"Draco." vydechla omámeně.
Její šaty skončili neznámo kde. Oba se navzájem utápěli ve svých duhovkách. Za okny se ozval hrom. Usmála se, byla ráda, že bouře nezuří jenom v jejím těle. Draco se jenom stěží ovládal. Připadal mu jako ta nejkrásnější žena na světě. Vášnivě ji políbil a znovu se jí zahleděl do očí, aby v dalším okamžiku neviděl nic. Jeho tělo se stalo jejím.
Probudila se v náručí svého muže neskonale šťastná. Nevěděla však, že za několik dní bude ronit hořké slzy a na tenhle okamžik vzpomínat jako na nejkrásnější ve svém životě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 verushka verushka | 14. června 2009 v 20:36 | Reagovat

Wow...já asi zemřu, svatba... oni musí být tak strašně sladcí... Víš o tom že svatby popisuješ možná lépe než pohřby? Je to jasné, jsi romantička, co touží po lásce na celý život...Ale OPOVAŽ SE! nechat ho umřít!!! :D

2 Illian Illian | Web | 15. června 2009 v 6:42 | Reagovat

:-D....Uvidíme

3 Annet Annet | 18. června 2009 v 15:28 | Reagovat

Jů romantika... A verushka má pravdu, hlavně je nenech umřít. Pohřby popisuješ nádherně, ale jejich život za to nestojí :DD

4 Illian Illian | Web | 18. června 2009 v 17:18 | Reagovat

Děkuji...jinak s tím pohřbem...no....víte...ono je to trochu..mmm...no uvidíme :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama