Where's land of my dreams? (Kde je země mých snů?)

2. června 2009 v 17:01 | Illian |  Jednorázovky
Tak mě asi někdo praštil po hlavě a já napasala tohle. Pravděpodobněji mě asi ovlivnilo Stmívání, které mě hrozně štve ( - to je na dlouhé vyprávění :-D) Štve mě, ale všichni to čtou, takže se s ním potkávám často a tohle jsou následky. No.... uvidíte sami :).....
____________________________________________________________________________

Where's land of my dreams? (Kde je země mých snů?)

Slunce zapadalo za nádherný sklaní štít a stejně jako poslední mizející paprsky mizel z jejího těla život. Její bolavý krk už nedokázal vydat ani jednu hlásku a její srdce zaplavoval chlad blížící se smrti. Koutkem oka zaregistrovala pohyb. Nebo se jí to jenom zdálo?
"Gabrieli někdo tu leží."
Hlasité zakřičení k ní dolehlo jako vzdálený šepot. Začala se propadat do tmy. Až nešetrné zacloumání jí přivedlo na kratičký okamžik zpět do reality. Ten samý hlas opět pronikl závojem ticha.
"Ztratila hodně krve. Musíme ji odsud odnést."
Kdyby mohla, zastaví je.
"Počkej." Tentokrát promluvil někdo jiný. Měl melodický hlas, přesto v něm postřehla známku hněvu. Ano, jen ať ji tu nechají napospas smrti. Je to to jediné co si zaslouží.
"To nesmíš Gabrieli. Nevíš ani kdo to je."
"A co mám podle tebe dělat jiného?" vykřikl rozhořčeně.
Kdo je to? Její mysl tížilo tolik otázek a tolik výčitek.
"Kdo..." vypravila ze sebe namáhavě.
"Nemluv. Tvůj stav by se mohl zhoršit." první hlas. Ten co ji našel. Jak ho nenávidí.
"Musím ji zachránit Emanueli."
"Ne." vyhrkla bez přemýšlení. Její tělo se vzepřelo v křeči a ona se rozkašlala. Hleděla na ně prosícíma očima, očima, které si přejí zemřít. Stále viděla jenom jejich tmavé obrysy, ale jeden se k ní sklonil. Zahlédla jeho oči. Z jejich temné hloubky k ní pronikal smutek i radost věků. Proč ji nenechají být? Kdo vůbec jsou? Ucítila na své tváři jeho dech. Nedokázala už téměř nic vnímat, kromě chladu rozlévajícího se po celém jejím těle. Najednou se jí do těla zabodla ostrá bolest, která po chvilce polevila. Třeba je to už konec. Nechala klesnou svá těžká víčka a oddala se temnotě.
"Přišli jsme pozdě."
"Ne. Myslím že je dost silná. Přežije to."
"Ale chtěla zemřít. Viděl jsi jí to v očích Gabrieli!"
"Ztichni!"
Přestal se s ním hádat. Věděl že by to nemělo cenu.

Pomalu otevřela víčka. Jediné co spatřila byl tmavý strop, posetý podivnými býlími skvrnami. Po pár minutách si uvědomila že jde o hvězdy, které někdo na strop namaloval fluorescenční barvou. Celé její tělo jí připadalo těžké jako kus olova. Pokusila se zvednout ale její pokus skončil nezdarem. Kdo se koho prosil, aby žila? Chtěla zemřít, kéž by už bylo po všem.
"Tak jsi se konečně probudila."
Obrátila hlavu směrem, kde tušila že by mohl být zdroj hlasu. O zeď se opíral muž s hnědými vlasy, spadajícími do čela a neskutečně černýma očima. Jeho kůže byla příšerně bledá, ale jeho oblečení bylo vesměs tmavé.
V očích se jí zrcadlila jasná otázka.
Přestal se opírat o zeď a přisedl si na kraj postele ve které ležela. Pravou rukou vyhledal její dlaň a jemně ji sevřel. Okamžitě jí to došlo. S neurčitým zachrčením se napřímila do sedu, ale ruku nestáhla. Bylo jí jasné o co jde. Každý teď přeci hltá Stmívání a i ten kdo se mu snaží vyhnout ví, co se tam píše o upírech. Hořce se zasmála. A pak hlasem který ani nepoznávala pronesla.
"Chtěla jsem zemřít a místo toho mám věčný život. Co na to mám říct?"
"Klidně se rozčiluj, můžeš mě i zkusit zabít. Je to totiž moje vina."
Zkoumavě na něj hleděla. Myslela si, že musí vidět jak horečnatě přemýšlí. Bude žít navěky, takže by mu měla být vděčná, ale chtěla konec.
"Nemůžu ti poděkovat, ale ani se na tebe nezlobím."
"Časem se k jedné z těch variant přikloníš." promluvila z něj zkušenost.
"Prozatím ale vítej v novém světě a nevěř tomu co se píše ve Stmívání." Poslední slovo pronesl s posměchem.
"Tu knihu nesnáším." Domnívala se, že mu to musí říct.
"To je dobře. Protože realita je úplně jiná."
Na tváři se mu rozhostil úsměv. Sklonil se k ní a políbil ji. Ztuhla, ale ne na dlouho. Vymrštila ruku a odhodila ho na druhou stranu místnosti. Uvědomila si, že ji skoro nic nebolí. Vstala. Měla na sobě černou košili sahající do půlky stehen. Došla k němu. Nedokázala pochopit co cítí. Bije jí vůbec srdce? Tentokrát se k němu sklonila ona. Vypadal trochu překvapeně, ale jinak docela v pořádku. Všechny její smysly se chovali podivně. Lehce přejela prsty po jeho rtech a pak ho sama políbila. Stáhl ji k sobě na zem do náruče. Slyšela tlukot jeho srdce. Odtáhla se od něj, ale zůstala v jeho obětí.
"Bije ti srdce."
"I tobě."
"Jak je to možné?"
"Říkal jsem, že Stmívání je blbost. I všechny ostatní představy o upírech."
"Aha." V náhlém popudu mysli vstala a přešla k zrcadlu na stěně. První šok byl, že se v něm viděla a druhý byl ten, že vypadala jinak ale přesto stejně.
Její oči už nebyli podivně šedozelené, ale měli barvu půlnoční modři. Vlasy, které byly světle hnědé měli načervenalý nádech, byly delší a jemně se vlnili. Pokožka byla stejně světla jako jejího společníka, ale jinak bylo vše stejné.
"Jsi nádherná."
Zamračeně se na něj podívala. Stál hned za ní. Ani si nevšimla kdy vstal. Pak se ale usmála a přitáhla si ho k dalšímu polibku.

"Myslím, že ti poděkuji za to co teď jsem."
Na jeho tváři se usídlil arogantní úšklebek, který ale rychle nahradil zkoumavý pohled.
"Co nás k sobě tak táhne?"
Zvonivě se usmála a věděla, že tohle je přesně ten důvod. Jakoby se znali věky. Pak škádlivě řekla.
"Ty jsi tu přeci expert."
"Jsi empatička a čteš v minulosti. Ale takhle brzy ovládat svoje schopnosti to je....to je prostě šílené."
"To říká ten pravý. Tys to uměl taky tak brzo."
Usmál se.
"A pak kdo je tu expert."
Potkali se před několika hodinami, ale jakoby spolu strávili celé roky.
Že by k tomuhle směřovala celý svůj život?
O tomhle, že se jí vždy zdálo?
Kdo ví?
Já ne...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | 3. června 2009 v 15:49 | Reagovat

Jo, Stmívání je blbost. A Gabriel je nádherný jméno... Jinak pěkná jednorázovka :))

2 Illian Illian | Web | 3. června 2009 v 21:54 | Reagovat

Děkuji. JInak Gabriel...aaach jo...to jméno je prostě...nevím jak to popsat -  úžasný. Proč se tak málo kluků jmenuje Gabriel?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama