9 kapitola

2. srpna 2009 v 19:09 | Illian |  To bylo... (FF povídka - pozastaveno)
O.K. Tady je další kapitola, ale jsem trochu zblblá po dovolené z Alp (řídký vzduch :D), tak doufám že se Vám bude líbit.
A je také trochu delší...když jsme u toho :)
-------------------------------------------------------------------------------------------

Temnota, bez světla,
temnota, bez lásky,
a tam v dály,
světlo svíčky plápolá.

Pak do sebe obrátila celou lahvičku a naráz ji vypila.
Jako by se probudila z nekonečného spánku a zároveň jako by jí někdo vzal tělo, ale ona jej přesto cítila. Vzdáleně, jako matný stín toho co bylo. Stála nad svým tělem a nechápavě hleděla na svou spící tvář. Viděla, jak ji Remus zvedl a odnesl do ložnice, kde ji přikryl dekou, pak si k ní sedl a upíjel ze sklenice s vínem. Připadalo jí, jako by se vznášela, ale přesto cítila jemný koberec pod sebou. Najednou se jí sevřel žaludek, jestli je vůbec možné, aby se duši sevřel žaludek. Necítila ho.
"Necítím ho." Zašeptala. Viděla jak s sebou Remus trhl a podíval se jejím směrem, pak se ale zamračil a zavrtěl hlavou. Jako by se sám chtěl přesvědčit, že se mu to jenom zdálo. Začali se jí po tvářích valit slzy a se šokujícím výrazem se podívala na tváře svého těla. Slzy skanuly na polštář, ale Remus si jich nevšímal. Měl stále neutrální výraz, jako by zasněný.
To co ucítím já, ucítí i moje tělo. Takže, když zemřu,…zemře i mé tělo, ale, co mé dítě…a proč ho necítím?
Rukama objala své břicho. Její dítě, jakoby nebylo, necítila nic - závrať způsobenou těhotenstvím, nebo zvláštní tíhu. Zavřela oči a snažila se soustředit, aby se nerozvzlykala naplno. Najednou to ucítila, jako malé bodnutí v břiše. Usmála se, dítě žije, ale musí se na jeho přítomnost soustředit. Opřela se o zeď a úlevně zavřela oči. Pak je prudce otevřela. Pěstí vrazila do zdi, aby se ujistila, o skutečnosti, že i když je jenom duše, neprochází zdí, jak si myslela. Tohle bude problém, pomyslela si. Naposledy se usmála směrem ke svému břichu a vydala se pryč.
Byl to zvláštní pocit, když vás nikdo nevidí a vy se můžete volně pohybovat. Když třeba do někoho vrazila, on nic necítil, ale ona ano.
Dostat se do Azkabanu bylo jednodušší než si myslela. Aniž by si jí někdo všiml, dostala se na Loď odsouzených a proklouznout kolem ostrahy byla také hračka. Jakmile stanula na slizem pokryté chladné chodbě Azkabanu, ucítila po celém těle nervózní chvění. Postupovala nepozorovaně chodbami a naslouchala skučení a řevu vězňů. Chtěla si zakrýt rukama uši, ale stále ty nelidské skřeky slyšela.
"Kudy teď, kudy teď…" mumlala si polohlasně.
Bloudila vězením ještě dobré dvě hodiny, když v jednom z nejnižších pater zahlédla na zemi vlnící se zářivé lano. Chtěla ho zvednout, ale její ruka prošla skrz.
"To musí být ono." Vykřikla nadšeně. Ale okamžitě se rozhlédla kolem sebe, jestli ji někdo neslyšel. Šla podél lana, které ji vedlo hlouběji do nitra Azkabanu.
Po ani ne pěti minutách zabočila za další roh a strnula. Lano končilo pod obrovskou černou bránou. Nechápala jak se sem něco tak obrovského vešlo, ale tušila, že přesně tohle je cíl její cesty. Přistoupila k bráně a chtěla na ni zatlačit a otevřít ji, ale prošla skrz. Dopadla na podlahu a odřela si levý loket. Zvedla hlavu a tlumeně vykřikla. Všude kolem ní byl oheň, kam jen dohlédla. Cítila ho i na svém těle a cítila jak jí malý kousek země, na kterém klečela pálí do dlaní. Rychle vstala a ustoupila o krok do zadu. Zády se opřela o bránu, ale tentokrát neprošla.
Pane Bože…
Nevěděla co dělat, ale najednou ji něco napadlo. Napnula ruce a v duchu žádala plameny, aby odstoupily. Po chvíli začali plameny ustupovat a tvořit malou cestu. Vyčerpaná znovu klesla na kolena. Ale vzchopila se a rozběhla se úzkou cestou lemovanou ohněm. Bylo jí horko, a všude cítila puch pálící se hniloby a škvařeného masa. Bylo jí špatně, ale nedovolila si zastavit se. Už si zvykla na to, že jako duše cítí téměř vše stejně jako člověk, jen, jako by byla lehčí.
Nikde neviděla konec, když ji najednou - doslova - pohltila zem. Doslova se propadla o několik pater níž a skončila v zatuchlé a slizem pokryté cele. Určitě ji nikdo dlouho nepoužíval, protože mříže byli zrezlé a vyhozené z pantů. Došla až k nim a vyhlédla ven. Před ní byla kruhová místnost s několika dveřmi v pravidelných vzdálenostech. Zase nevěděla kudy kam. Už jí to unavovalo. Nazdařbůh vykročila do místnosti, ale ta se začala kolem ní točit. Nevěděla jestli se točí ona, nebo zdi kolem ní, ale jedno věděla jistě. Zůstaly pouze jedny dveře a ty už se nepohybovali tak rychle. Rozeběhla se a ramenem do nich vrazila ve snaze je otevřít. Vpadla do malé temné místnosti s ošklivě pochroumaným ramenem. Nezajímalo ji už skoro nic. Chtěla jenom jedno. Zachránit muže, kterého milovala, zachránit jeho duši. Těžce se zvedla a snažila se nahmatat zeď o kterou by se opřela. Nic nenahmatala a pomalu začala propadat panice. Postavila se a snažila se nabít rovnováhu.
"Haló? Je tu někdo?"
Zakřičela do tmy. Náhlé světlo ji téměř oslepilo.
"Vítám tě tu, krásko!" Rozhlédla se a téměř omdlela. Kolem ní bylo do kruhu rozmístěno třináct kůlů a ke každému byl připoután Draco Malfoy. Třináct Malfoyů, nerozeznatelných jeden od druhého a uprostřed se zářivě usmívala osoba, kterou ani nedoufala, že někdy uvidí.
"Tak co? Jsi překvapená že vidíš brášku?"
"Ty nemůžeš být můj bratr!" vykřikla a klesla na bílou podlahu. Všechno bylo bílé, jakoby vznášející se v prostoru, takže ani nevěděla, jak velká je to místnost.
"To máš pravdu, ale…"
"Zmlkni!!!" vykřikla a zakryla si uši rukama. Byla zoufalá.
Při výkřiku se probralo i třináct navlas stejných osob.
"Iris." Jako by zaslechla vánek, co víří okvětními plátky růže. Nevěděla odkud to přišlo, snad jakoby odevšad ale i tak jí to přineslo zajímavou informaci. Všichni kolem ní se chovali stejně.
Navlas stejné kopie.
"Dobrá, když už jsi vzbudila našeho hosta..." Prohodil s úšklebkem její bratr " pustíme se do práce. Vím proč jsi tu."
"Ano? Proč? A kdo jsi?"
"Kdo jsem. Dívej se." Podoba jejího bratra zmizela a na jeho místě stál jeho vrah - Bůh smrti. Pak se podoba opět změnila a před ní stál čtrnáctý Draco Malfoy. Pak se podoba změnila ještě jednou a před ní nestál nikdo jiný než Albus Percival Fulfrik Brumbál.
"Ne! Nemůžete být…"
"Copak ti to nedošlo? Jsem každý a nejsem nikdo. Mohu být klidě i ty, chtěla bys?"
"Tak…"
"Jsem Strážce a ty musíš složit zkoušku, abys mohla odvést to, co miluješ."
Zvedla se a zkoumavě si ho prohlédla.
"Jakou? Tu nejtěžší, pochopitelně."
Hlas kterým Strážce mluvil se ani trochu nepodobal hlasu Brumbála a všechno se zdálo neskutečné. Mávl rukou a ocitla se v další ponuré chodbě. Před ní stál asi dva metry vysoký ošklivý démon pokrytý zeleným slizem a v ruce držel oboustrannou sekeru. Ještě se ani nenadála a obluda se na ni rozběhla. S bídou stačila uhnout. Vykouzlila ohnivou kouli a seslala ji na démona. Ten vůbec nereagoval a znovu se proti ní rozběhl. Rozhodla se pro jiný způsob a přivolala k sobě meče, které naposled použila k zabití Boha smrti. Chvíli s démonem zápasila, pak ho ale probodla a on zmizel. Šla chodbou dál a před sebou spatřila Draca.
"Tak tohle bylo snadné." Zamumlala s úsměvem a vyšla mu vstříc.
Draco se najednou proti ní rozeběhl a v rukou se mu leskly stejné meče jako jí. Vytřeštila na to oči, ale pak se rozhodla bránit. Po chvíli na ni znovu zaútočil, se slzami v očích se znovu bránila.
"Tohle není fér! Já ho nedokážu zabít!" vykřikla. Bránila se čím dál tím hůř, nedokázala to a už se rozhodla. Při dalším útoku meče pustila na zem. Tělem jí projela ostrá bolest a ona klesla na kolena. Omdlela. V hlavě se jí rozezněl smích.
"Tohle jsem Vážně nečekal. Jsi první." Otevřela oči. Bolest byla pryč, jako by snad ani nikdy nebyla a před ní stál zase Strážce v podobě Brumbála.
"Co se stalo?" téměř nic nechápala.
"Zkouška. Vyhrála jsi."
"To bylo vše? Obětovat se? Odmítnou zabít toho koho miluji?"
"Ano. Tak jednoduché, ale zároveň velice těžké… pro někoho." Dodal po chvíli.
"Takže tohle je všechno, nic víc? Můžeme odejít?"
"No, technicky ano. Ale musím tě varovat."
Iris nyní zářila nadšením a znovunabytou nadějí, takže ho téměř ani nevnímala.
"Varovat? Před čím proboha?"
"Brzy přijde čas a ty budeš trpět víc než kdokoliv jiný." Iris si ho najednou zmateně měřila a chvíli nic neříkala.
"Nic víc mi k tomu asi neřeknete, že?" viděla jak se shovívavě usmál a přikývl.
"Upřímně, je mi to jedno a nechápu jak si tím můžete být tak jistý. Každý je pánem svého osudu." Řekla to trochu ostřeji, než chtěla ale on nevypadal nijak překvapeně.
"Jak myslíš. Můžete odejít." S posledním slovem se rozplynul a ji nechal stát uprostřed kruhu z třinácti kůlů a třinácti stejných mužů.
"Počkejte!" vyhrkla "Který je ten pravý Draco."
Beznadějně se rozhlédla kolem sebe.
"Draco?" zašeptala a doufala že jí odpoví jen jeden, ale všech třináct zvedlo souběžně hlavu a usmálo se.
"Věděl jsem, že to nevzdáš. Ale proč se pořád díváš všemi směry? Už tu není a já sem tady." Všech třináct Malfoyů zachrastilo pouty a Iris pochopila, že on ty ostatní nevidí.
"Draco, já … vím že to bude znít šíleně, ale vidím tě třináctkrát."
Zaklel, tedy spíš třináct Malfoyů zaklelo a odevzdaně svěsilo hlavu.
"Myslím že vím co se stalo." Ozvali se po chvíli.
"Musíš vybrat toho správného, jinak se má duše…no řekněme, že se nenávratně rozplyne. Mylsím že jsem o tomhle kouzlu, nebo jeho obdobě už četl."
"A jak mám asi vybrat toho správného? Nemůžeš mi pomoct?"
"No právě se ti dívám na záda."
Rychle se otočila. V úvahu připadali tři.
"Řekni až se trefím." Zamumlala a přiblížila se k nim, ale všichni najednou omdleli.
"Co…co se stalo? Sakra." Zaměřila se na ty tři a ostatní zmizeli. Do očí se jí nahrnuly slzy a ona skoro nic neviděla. Rozhodně slzy setřela a znovu si je všechny prohlédla. Musí ho poznat, prsotě musí. Pak jí to došlo. Draco, ten pravý Draco, by měl mít přeci na hrudi obrovský škrábanec a kopie ne, nebo v to alespoň doufala. Trochu nejistě vyhrnula prvnímu tričko, ale nic tam nebylo. Zkusila druhého a také nic. Nevěděla, jestli tam ta jizva, nebo zranění bude, ale modlila se v duchu ke všem bohům. Klekla si k poslednímu a třesoucíma rukama mu také vyhrnula tričko, naplno se rozvzlykala a objala ho. Dlouhá bílá jizva se táhla skoro přes celou jeho hruď.
"Draco…"
Ten najednou podivně ztěžkl a pouta držící ho u sloupu zmizela společně s jeho posledními dvěma společníky.
"Iris." Probral se a aniž by stačila cokoliv namítnou, ji vášnivě políbil. Když se od ní ale odtáhl jeho výraz nabyl na přísnosti.
"Mohla jsi zemřít!" vykřikl. "Věděl jsem že sem půjdeš, ale doufal jsem…já nevím, že tě třeba Remus přemluví abys sem nechodila…nedokázal bych žít s pocitem, že jsi kvůli mně zemřela. Byla jsi strašně neopatrná! Ale, na druhou stranu…" chvíli se jí díval do obličeje a pak se usmál
"jsem moc rád." Pomohla mu vstát a rozhlédla se po místnosti. Dveře byli tam, kudy vešla, nebo si to alespoň myslela.
Tentokrát se nemuseli plahočit přes plameny a když se opřeli do černé brány, vpadli přímo na kamennou podlahu Azkabanu. Draco to ustál, ale Iris dopadla tvrdě na pohmožděné rameno. Zatnula zuby a pokusila se vstát, ale musel jí pomoct Draco.Ten si tak všiml jejích popálených dlaní.
"Ach, Iris, je mi to tak líto."
"To je dobré, já to zvládnu. Teď se odsud musíme nějak dostat."
"To bude snadné, ne?" řekl s neodolatelným úsměvem. Pak dodal:
"Nikdo nás nevidí a ani necítí, jsme jenom dvě zbloudilé dušičky."
"No a? Odsud ale nikdy nic…"
"Ale no, tak. Loď se odsud musí vrátit pro nové vězně, ne?"
"Ale…aha."
Překvapivě lehce se dostali až do jejich domu. Iris překvapilo, že u jejího těla není Remus a všude je velká vrstva prachu. Co ji ale šokovalo nejvíc, bylo Dracovo tělo, které někdo nechal exhumovat položené na zem v rakvi vedle její postele. Oba vypadli skoro jako živí.
"Jak se vrátíme do našich těl?" zeptala se trochu zmateně Iris a podívala se na Draca.
"Co? Ptáš se mě? Já ani nevím jak jsi dostala svou duši…sebe…ze svého těla?"
"No, já…s Remusem jsme našli recept na lektvar a pomohl Severus."
"Aha…co zkusit si lehnout…no na své vlastní tělo?"
Iris neodpověděla a okamžitě si lehla na sebe. Jako by ji pohltila voda, jako by se vrátila několik set let zpět, ale zároveň stále zůstala v pokoji a ve stejnou dobu se probudila.
"Funguje to Draco! Draco?" rozhlédla se po pokoji, ale nikde ho neviděla, pak si všimla, jak vstává z rakve.
"Tohle je docela teatrální, nemyslíš?" prohodil lehkovážně a zářivě se na ni usmál. Ta ale zbledla a okamžitě zmizela v koupelně.
"Iris? Iris? Co se děje? Jsi v pořádku?"
Zpod zavřených dveří uslyšel jak zvrací a chtěl otevřít dveře, ale zamknula se.
"Iris?!"
"Draco! Pane bože! To jsem rád, ale…ale kde je Iris?" Remus je pravděpodobně našel po hlase a ještě se ani nenadál a zvuk zvracení mu jasně objasnil, kde se Iris zrovna nachází. Oba dva pak už jenom čekali, kdy se uráčí otevřít. Vyšla asi po pěti minutách, trochu zelená, ale s úsměvem.
"Všechno je O.K. Nic mi není." Unaveně se opřela o Draca a tázavým podhledem se podívala po Remusovi. Ten se zářivě usmál a okamžitě spustil.
"Jsem strašně moc rád, že jste zpět! Byli jste mimo tři týdny! Už jsem si myslel…."
"Cože?" vyhrkla šokovaně a Draco se tvářil také zaraženě.
"Tři týdny? Ale…no, hlavně že jsme zpět."
Pak se ale Draco najednou vzpamatoval z jakého si šoku a upřel na ni svůj pohled.
"Musíme tě ošetřit, tvé dlaně a…jsi vážně v pořádku jsi trochu zelená."
Iris se na něj trochu v šoku podívala, ale pak nasadila nervózní úsměv.
"Draco. Víš já ti musím něco říct." Na chvíli se odmlčela a zjistila, že se Remus taktně vzdálil.
"Já, ehm…no,…jsem….jsem těhotná."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | Web | 6. srpna 2009 v 12:40 | Reagovat

Hrozně pěkná... vážně se hrozně vylepšuješ :)

2 Illian Illian | Web | 6. srpna 2009 v 15:04 | Reagovat

Děkuji... praxí se učíme - tak to bude tedy zřejmě pravda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama