Blind Angel

7. srpna 2009 v 12:14 | Illian |  Jednorázovky
Nevím kde se to ve mě vzalo, ale dostala jsem podivnou romantickou náladu a zřejmě i inspiraci - většinou mě napadají temné věci, ale....no tohle se mi docela líbi.Snad se bude líbit i Vám :)
___________________________________________________________


"Promiň, tohle jsi neměla vidět. Neboj. Už nikdy nic podobného neuvidíš."
Přesně tato slova se jí vryla do paměti jako by je někdo vypálil žhavým kovem. Pak již cítila jenom nesnesitelnou bolest. Věděla že to přijde, musela to vědět, jinak byla naivnější než si myslela.
S trhnutím se probudila a rukou tápala po budíku. Ucítila pod svými prsty ručičky a okamžitě určila, že je něco kolem druhé hodiny raní. Unaveně si otřela zpocené čelo a lehla si zpět na postel. V zápětí se ale zase posadila.
"Kdo je tu?" zaplavil ji pocit strachu. Nic neslyšela a to se poslední dobou mohla na svůj sluch spolehnout se stoprocentní jistotou.
"Je tu někdo?!" Od té doby se nikdy necítila takhle bezradná. Postavila se a tápala v nikdy nekončící tmě. Cítila že nemá daleko k pláči. Klekla na chladnou podlahu a zakryla si dlaněmi tvář.
Tohle není fér. Pomyslela si.
"Ty mě nevidíš?" zeptal se najednou sametový mužský hlas. Jakmile ho zaslechla okamžitě se postavila.
"Ne, nevidím." ve svém hlase slyšela jistotu, kterou ale vůbec necítila v srdci.
"To je zvláštní stojím přímo před tebou."
znělo to jako konstatování. Nechtěl se jí posmívat, ale vyzařovalo z něj něco tajemného.
Až doteď se dívala do země, ale když konečně zvedla hlavu a upřela na něj své oči, nevycházel z údivu. Byly tak krásné. Vyzařovali vnitřní světlo přestože měly chladnou stříbrnou barvu. Pak mu to konečně došlo.
"Ty jsi slepá?"
Přikývla. Pak se jednoduše otočila a pomalými kroky došla až ke dveřím od ložnice. Nahmatala kliku a otevřela.
"A ty by jsi měl nejspíš odejít, nemyslíš? Nikdo tě sem nezval."
Cítila na sobě jeho pohled, ale viděla jenom černočernou tmu. Slyšela jeho kroky a cítila proud vzduchu, když odešel. Stála tam ještě dlouho bez sebemenšího pohybu.
Proč vlastně odešel? A kdo to byl? Co po mě chtěl?
Pokládala si otázky na které neznala odpověď.
Brzy noční příhodu hodila za hlavu a pod starostmi dalšího dne si na ni téměř nevzpomněla. Nebyla úplně slepá, sem tam zahlédla záblesky; záblesky světla, které jí bodalo do očí. Musela nosit černé brýle i v budovách, protože její oči byli příliš citlivé i na normální denní světlo. Ale mělo to ještě jeden důvod. Chtěla se vyhnout pohledům všech lidí okolo. Její oči nevypadly normálně, věděla to. Každý kdo je někdy uviděl tvrdil, že jsou nádherné, ale zároveň cítila že jim nahání strach. Věděla, že i teď se na ni někdo dívá a to už stála před svým domem. Přesně třináct kroků od zastávky. Usmála se té ironii. Znala vzdálenost téměř všech míst, která navštěvovala. Odemkla a položila nákupní tašky na stůl v kuchyni. Najednou se zarazila. Věděla přesně kde co je, jak co voní, ale teď ucítila nádhernou vůni, která sem vůbec nepatřila. Pohmatu vešla do své ložnice a na posteli nahmatala kytici lilií s malou kartičkou. Někdo na ni nechal hluboce vyrýt jednu jedinou větu.


Bříšky prstů přejížděla po kartičce a vnímala každý záhyb, každý vlys. Cítila že je krásně zdobená a na rtech se jí usídlil nepřítomný úsměv. Květiny vzala do kuchyně a kartičku nechala na nočním stolku hned u lampy, kterou nikdy nezapnula a zřejmě ani nezapne. Květiny dala do vázy a přistihla se při dalším úsměvu.
"Proč se usmívám?!" vyhrkla nahlas a nechápavě zavrtěla hlavou. Vzpomněla si na podivnou noční návštěvu. Věděla že květiny jsou od něj, ale proč si tím byla tak jistá, to už netušila.
V noci se zase probudila. Stejná noční můra. Stejný člověk, díky kterému už nespatří ty nádherné barvy, bouřková mračna, blesky, hvězdy, vše co tak milovala. Nespatří ani květiny, slunce, stromy, obyčejné věci, které každému připadají tolik všední. Zaslechla hrom a sama pro sebe se usmála. Uslyšela ale i něco jiného. Dech člověka, který byl blízko. Posadila se na matraci a zaposlouchala se do ticha a tmy. Zase to uslyšela. Chvíli jenom strnule seděla, ale pak se osmělila a směrem, kterým si myslela že je její společník natáhla opatrně ruku. Dotkla se něčího ramene. Byl tedy vyšší než myslela. Opatrně se dlaní dostala k jeho krku a stále víš. Jakmile se ale dotkla jeho rtů, ruku jí zastavil. Chvíli se ani jeden nepohnul, když najednou neznámý prudce vstal a jediné co zaslechla bylo zašustění pláště jak odešel.
Další den prožila jakoby ve snu. Kdo je ten neznámý, který jí už po dvě noc sledoval? A proč jí to vůbec nevadí?
Jela autobusem domů a tiskla se k tyčce někde u prostředních dveří. Autobus prudce zatavil a ona málem ztratila rovnováhu. Nenáviděla hromadnou dopravu. Spousta lidí a nikdy přesně nevěděla co se kolem ní děje. Také se vždy musela zeptat na číslo. Zprvu jí to bylo nepříjemné, ale poslední dobou si zvykla, někteří lidé byli milí a rádi jí i pomohli nastoupit, ale někteří jí chladně odbyli a dál jí nevěnovali pozornost. Připadala si neschopná a jediné co jí dokázalo zvednou náladu byla její práce. Učila literaturu na gymnáziu a ne vždy to bylo báječné a ve spoustě případů to bylo těžké, ale zvládala to. Při písemkách a podobných věcech se sice musela spoléhat na kolegy, aby jí pomohli a studenti neopisovali, ale jinak se těšila jako profesorka velké oblíbenosti - nikdy nezkoušela ústně a její výklad byl vždy poutavý. Jendou se dokonce celou hodinu bavila o mučících metodách a studenti pak chtěli hodinu prodloužit.
Autobus se stále nehýbal z místa.
"Prosím? Můžete mi říct co se děje?" zeptala se někoho na sedadle před sebou. Ucítila na sobě pátravý pohled.
"Ach děvenko, před námi je nějaká bouračka." uslyšela po chvíli bodrý starý hlas. Pravděpodobně nějaká postarší paní, třeba něčí babička. Usmála se a poděkovala jí. Znovu se narovnala a tyč sevřela pevněji. V takovýchto chvílích si vždy připadala ztracená. Po několika nekonečných minutách konečně zase vyjeli, ale ona se i tak domů dostala s hodinovým zpožděním. Odemkla dveře a unaveně se o ně opřela. Někdy ji přepadali melancholické nálady a ona neměla chuť ani na tu nejmenší práci. Jakmile se odlepila ode dveří, do nosu jí opět praštila neznámá vůně. Bezděky se usmála a když na posteli našla dvě kytice růží, úsměv se jí ještě rozšířil. Nahmatala další kartičku. Byla zdobená úplně stejně, jenom na ní bylo něco jiného.


"Bílé." zašeptala do tíživého ticha a znovu rozšířila úsměv. Dala je do další vázy a postavila na okno vedle lilií. Kartička skončila také tam, kde předchozí. Přistihla se, že myslí na to, jestli v noci zase přijde. Nevěděla jak se k ní dostal a ani jak odchází, ale kupodivu jí to bylo jedno.
Ležela na posteli a naslouchala nočnímu klidu. Po chvíli jí to uspalo, ačkoliv se snažila neusnout. Probudil ji lehký dotek na jejích rtech. Jako pohlazení motýlích křídel.
"Kdo jsi?" zeptala se tiše, když nic neříkal.
"Zloděj."
Tahle odpověď ji zarazila.
"A co jsi přišel ukrást?"
Cítila jak je blízko. Seděl jenom kousek vedle ní. Chtěla se posadit, ale on jí v tom zabránil. Znovu se k ní sklonil a tentokrát ji naléhavě políbil. Když se odtáhl, jeho hlas byl trochu nakřáplý.
"Polibek."
Než ho stačila zadržet byl pryč a ona měla pocit že se jí rozskočí hlava. Ne že by jí v hlavě vířilo tolik myšlenek, naopak, vůbec nic ji nenapadalo a ona měla v hlavě obrovské prázdno.
Další den se domů těšila jako nikdy. Doufala že nalezne další květiny a nespletla se. Jakmile otevřela hlavní dveře, ucítila omamnou vůni tak silnou, že se musela opřít o stěnu. Zjistila, že celý její byt je zavalen liliemi a růžemi a ona si byla stoprocentně jistá, že jsou všechny bílé. Došla až do ložnice, ve které bylo květin snad tolik co v celém domě. Na posteli nahmatala osamocenou růži a u ní kartičku.


Usmívala se jako blázen a netušila co bude dělat s takovou spoustou květin. Rozhodla se to vyřešit až další den a mezitím uvařit jídlo - pro dva.
Tentokrát neusnu!
Říkala si paličatě, ale i tak jí po chvíli klesla hlava na kuchyňský stůl a ona usnula.
Opět ji probudil polibkem. Usmála se a narovnala se.
"Jestli máš hlad, udělala jsem jídlo." zamumlala a litovala toho, že nevidí výraz jeho tváře. Uslyšela jeho uvolněný smích a sametový hlas.
"Což o to, hlad bych měl." prohodil škádlivě a jí okamžitě došlo co má namysli. Cítila jak se jí do tváří hrne krev a doufala že není rozsvíceno.
"Kdo jsi?" zeptala se znovu, stejně jako minule.
"Zloděj."
"Ale i zloději mají jména."
"Nicholas."
"To je krásné jméno. Znám tě?" Celou dobu si to myslela, jenom nemohla přijít na to, odkud ho zná. Jeho hlas jí připadal známý i když trochu tajemný.
"Ano."
"Já to věděla!" vyhrkla a prudce se postavila, jenže neodhadla své ztuhlé nohy a málem by spadla kdyby ji nezachytil. Držel ji v náručí a ona slyšela zběsilý tlukot jeho i svého srdce.
"Odkud tě znám?" zeptala se stále v jeho objetí.
"Mám kabinet vedle tebe a když jsi ztratila klíče, přišel jsem ti je vrátit." zašeptal z blízkosti několika centimetrů. Tuto vzdálenost po chvíli překonal a usmál se stejně jako ona. Už věděla kdo to je a kdyby byla kočka, vrněla by štěstím. Nikdy se tak šťastně necítila.
"Tak Nikolasi..." řekla po chvíli, kdy se od sebe odtrhli"...dneska spíš tady a jelikož vím že máš auto, tak mě ráno hodíš do práce, abych nemusela jet tou hroznou hrom..." umlčel ji polibkem a její radostný smích mu zněl jako rajská hudba.
Když se ráno probudila v jeho náruči, byla neskonale šťastná. Políbil jí a zašeptal jí do vlasů.
"Jsi můj slepý anděl, víš to?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | Web | 7. srpna 2009 v 14:37 | Reagovat

To je nádherný, úžasný, prostě nemám slova. :))

2 Illian Illian | Web | 7. srpna 2009 v 21:01 | Reagovat

Děkuji! Vlastně je to ... no, něco nového - od mé maličkosti - protože, takovéhle věci moc nepíšu, ale jsem moc ráda, že se ti líbí - kupodivu se líbí i mě a to jsem spíš na takové to temnější, hřbitovní, kostelní a podobné prostředí. Ještě jednou moc děkuji!

3 Annet Annet | Web | 8. srpna 2009 v 10:28 | Reagovat

Občas bych řekla, že se mi takový povedený jednorázovky, líbí víc než kapitolovky :)))

4 Illian Illian | Web | 8. srpna 2009 v 17:42 | Reagovat

Stoprocentně souhlasím! Ono...ty jednorázovky jsou i víc ucelené - bych řekla...a celkově, tak nějak se mi asi i lépe píší :) - vždycky nějaká nálada a pak to jde samo.

5 verushka verushka | 8. srpna 2009 v 19:06 | Reagovat

Ja budu blecet, to bylo taaaaaak klásný!
Souhlasím s Annet! Nemám slov!

6 Illian Illian | Web | 9. srpna 2009 v 21:08 | Reagovat

Veru? Ty si ze mě děláš srandu, že? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama