Dreams

31. srpna 2009 v 20:26 | Illian |  Jednorázovky


Mé oči halí sladká mlha,
snad to je sen, či vzpomínka.
Ať je to sen, ať ještě spím,
A o tobě dnes v noci sním.

"Je tady někdo?!" zakřičela zoufale. Slyšela něčí kroky a byla si jistá, že tady někdo je. Najednou zahlédla koutkem oka pohyb. Cítila jak na ni někdo upřel své oči. Otočila se a její stříbrné oči se střetli s kobaltově modrými. Odrážel se v nich takový smutek, jež se jí zabodl do srdce jako dýka.
"Pomoz mi."
"Cože?"
Dívala se do těch fascinujících očí a nebyla schopná pohybu. Najednou zaslechla zvláštní svistot a nádherné oči před ní se zavřely. Temnotu ozářila rudá záře a zlověstný výkřik.
Celá upocená se posadila na posteli a těkala očima sem a tam. Co se jí to proboha zase zdálo? Došla až do koupelny a unaveně si opláchla obličej. Podívala se do zrcadla a vyděšeně vykřikla. Místo svých stříbrných očí se na ni dívaly kobaltově modré z jejího snu. Na chvíli oči zavřela aby se uklidnila a pak je znovu otevřela. Všechno bylo najednou v pořádku a ona spatřila svůj vyděšený pohled.
"Asi ještě sním." zamumlala.
Celý den ale nemohla zapomenout na ty oči ze snu. Viděla je skoro všude a začínala si myslet, že blázní. Večer si raději místo televize četla a doufala, že se konečně vyspí.
"Lilien…Lily! Prosím pomoz mi." zašeptal někdo blízko ní.
"Cože? Je tady někdo? Hej!? Pomohu Vám! Kdo jste?!" seděla na své posteli a snažila se v tmavém pokoji někoho zahlédnout.
"Neboj se." sametový hlas mluvil stále tišeji.
"Nebojím se! Chci vědět kdo jsi! Nebaví mne hrát na schovávanou!" Pronesla to trochu ostřeji, než chtěla a do tváře se jí nahrnula krev.
"Omlouvám se, ale nevidím tě a tohle je můj pokoj, takže…"
"Není za co se omlouvat, reagoval bych úplně stejně."
"Ale kdo jsi?"
Možná to byla naléhavost v jejím hlase co ho přesvědčilo aby vyšel na úzký proužek měsíčního světla v pokoji, možná to plánoval celou dobu, možná to bylo něco úplně jiného. Jakmile ho ale uviděla, zalapala po dechu. Před ní stál vysoký muž v černém kabátu s tmavými vlasy a ostře řezanými rysy. Vypadal úžasně, pominula-li škrábance a hluboké rány po celém jeho těle, které halila jenom bílá košile. Cítila jak se jí zmocňuje otupělost při pohledu do jeho nádherných očí. Pokoj se jí začal ztrácet před očima a do jejího vědomí se vetřel ošklivý zvuk budíku.
"Co to sakra…" zamumlala a nechápavě zírala na ciferník. Připadala si, jako by vůbec nespala. S obtížemi se dostala do koupelny. Její tělo protestovalo téměř na každý pohyb a ona při pohledu do zrcadla pochopila proč. Pod očima měla obrovské tmavé kruhy, byla bledá a na čele se jí perlil pot. Bylo jí víc než jasné, že dneska do školy nepůjde. Po chvíli se vrátila zpátky do postele a ani ne do pěti minut usnula.
"Jsi brzy zpět." Uslyšela.
"Cože? Ty…ty jsi v mých snech? Nebo je tohle skutečnost? Já…" hlas se jí zasekl a ona se zmateně rozhlédla. Tohle určitě nebyl její pokoj. Byla v útulném, ale velice bohatě zařízeném pokoji. Celá jedna zeď byla knihovna a naproti ní byl krásný, starý, zdobený krb. Hořel v něm oheň a před ním byly rozestavěny pohodlně vyhlížející křesla. V jednom z rohů místnosti byl masivní tmavý stůl a v protějším velká manželská postel s černým povlečením. Vše osvětloval křišťálový lustr, který vrhal až příliš ostré světlo.
"Kde to jsme?" zeptala se a přitom ani nevěděla koho. Z jednoho křesla vstal tentýž muž, o kterém se jí zdálo minule. Tentokrát neměl žádné škrábance ani zranění, ale čistou černou košili. Pokynul jí k jednomu z křesel a ona se do něj pohodlně uvelebila.
"Jmenuji se Daniel de la Silvera. A nemám sebemenší potuchy kde to vlastně jsme."
"Ale spím, nebo ne?"
Jeho tváří se mihl jemný úsměv a ona z něj najednou nemohla spustit zrak.
"Myslím, že ano."
"Proč mě navštěvuješ ve snech? Upřímně jsem úplně unavená a touhle dobou bych měla být ve škole, ale nejsem schopná se vůbec postavit." shrnula mu svou situaci.
"To nedělám já. Nebo aspoň myslím, že ne." Zmateně přecházel po pokoji a Lily mezitím unaveně zavřela oči. Když je zase otevřela cítila se lépe, ale stále byla v pokoji s krbem a knihovnou. Ležela na posteli a někdo jí přikryl. Pokoj osvětlovali už jenom plameny z krbu, ale i tak si všimla, že na posteli sedí Daniel.
"Co se to…" zamumlala, ale Daniel jí přitiskl ruku na rty a nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"Jsi příliš vyčerpaná. Ale neptej se mě jak je tohle možné a jak je možné, že jsi usnula ve snu." Reagoval na její nechápavý výraz.
Lily se teď ale tvářila šokovaně. Cítila na sobě jeho dotek. Cítila teplo vycházející z jeho těla a přesto si uvědomovala, že se jedná o pouhý sen. Cítila však i oheň, který se rozhořel v každé buňce jejího těla. Nikdy nic podobného necítila.
"Je tohle vůbec možné? Vždyť sním, nebo ne?" zamumlala. Daniel se zase usmál a ona začala ztrácet kontrolu nad tím co dělá. Vytáhla se do sedu a stále mu nechápavě hleděla do očí. Daniel byl stejně překvapený jako ona, ale věděl přesně co chce udělat. Naklonil se k ní a lehce jí políbil.
Překvapilo ji to, ale polibek opětovala. Po chvíli se tak stal mnohem divočejším a Daniel ji jemně zatlačil do podušek. Když se od sebe odtrhli, Lily si byla jistá, že se řítí do velkých problémů.
"Lily, proboha zastav mě. Protože jestli to neuděláš hned…" Daniel mluvil lehce nakřáplým hlasem a tváře mu hořeli, nikdy nevypadal tak úžasně jako teď. Nemusel větu ani dokončit aby pochopila co se může stát. Bylo jí to jedno. Jediné co chtěla bylo aby jí byl co nejblíže, chtěla cítit jeho rty na svých, jeho ruce na svém těle. Znovu ho lehce políbila a na rtech jí hrál lehký úsměv.
"Já tě nemůžu zastavit." Zamumlala se rty přitisknutými k těm jeho "To nedokážu."
Najednou se jí začalo všechno rozplývat a ona pochopila co se děje.
"Neeee!!!"
"Ne!" vykřikla už plně vzhůru.
"Ne! Ne, ještě ne! Já se nechci probudit!" zoufale se rozhlížela po pokoji, ale věděla že je to marné. Byl to jenom sen. Byť sen, který jí vrátil vůli k životu. Teď už ale neusne. Připadala si zase plná energie. Zjistila že spala celý den a je něco kolem páté ráno. Měl asi hodinu a půl a pak se musí vydat do školy. Vůbec se jí tam nechtělo, ale co jiného mohla dělat. Na snídani neměla sebemenší chuť. Vypila jenom hrnek silného čaje a chvíli si četla.
Když zamykala, zase se jí vybavil celý její sen a do očí se jí nahrnuly slzy. Věděla, že je to dětinské. Vždyť to byl jenom sen. Po celou dobu si to opakovala, ale ani to jí nepomohlo. Chtěla vědět kdo je Daniel de la Silvera. Chtěla vědět proč se jí o něm den co den, noc co noc, zdá a co chtěla vědět ze všeho nejvíc. Jestli je skutečný.
Hned po příchodu do školy se okamžitě přihlásila na internet a zadala do prohlížeče jeho jméno. Jakmile však měla odkliknout Hledat, něco jí zastavilo. Civěla na monitor a nebyla schopná pohybu.
"Je to dětinské. Přeci nemůže existovat." Přesto se nedokázala přimět vstát a zapomenout na to. Zavřela oči a stiskla Hledat. Když pak oči otevřela téměř ani nedýchala. Jakmile si ale uvědomila, na co se to dívá, pokoušeli se o ni mdloby.

Mladý dědic starobylého rodu Daniel de la Silvera měl před několika dny vážnou nehodu a leží v kómatu na jednotce intenzivní péče v městské nemocnici. Je stále ve vážném stavu…

Článek ještě pokračoval, ale vedle něj byla i jeho fotografie. Fotografie, ze které nemohla spustit oči. Byl to on. Vypadal úplně stejně jako ten z jejích snů, ale přitom si byla stoprocentně jistá, že ho nikdy předtím neviděla.
"V městské nemocnici…" zašeptala a odhodlaně se postavila.
Vyběhla ze školy ještě před prvním zazvoněním a byla odhodlaná dostat se k němu na pokoj ať to stojí co to stojí. Musí ho vidět, prostě musí. Díky svým myšlenkám ale ignorovala okolní svět a ten se náhle hlasitě ozval. Slyšela troubení auta a ucítila silný náraz. Do celého těla jí vystřelila příšerná bolest a svět jí zčernal.
"Už jsem myslel, že se tě nedočkám."
"Danieli!" vykřikla a vrhla se mu do náruče.
"Co se stalo?" chtěla hned vědět, ale on jenom nechápavě zavrtěl hlavou.
"Nevím víc než ty, ale…podívej se jak vypadáš." Podotkl ustaraně. A měl pravdu. Kalhoty měla celé od krve a její levá ruka byla ošklivě pochroumaná.
"Asi do mě něco vrazilo." Připustila trochu šokovaně, ale přesto necítila žádnou bolest. Viděla v jeho očích strach, strach o ni, o to co se s ní stane.
"Danieli, já vím kdo jsi. Ležíš v městské nemocnici a jsi v kómatu, musíš se probudit." vykřikla najednou zoufale.
"Ale, to…" nevěřícně ji svíral v náruči. Unaveně jí položil hlavu na rameno a téměř neslyšně začal zase mluvit.
"Když jsi se mnou, tak se nechci probudit, ale když tu nejsi, tak…jako by se mi odvíjel před očima celý můj život. Jedno velké zklamání a samý žal. Svět je zlý, ale tady je mé štěstí, jsi tu ty." Lily vhrkli do očí slzy ačkoliv se je snažila potlačit.
"Takhle ale nemůžeš žít! To nejde. Svět není tak špatný. Jsou tam lidé které máš rád a…" nestačila větu doříct a vášnivě ji políbil.
"Jsi tam ty, viď?"
"Ano, i já." přiznala s ruměncem ve tváři.
"Budeš… budeš u mě?" Zeptal se nadějně.
Podívala se mu do očí a věděla, že mu nesmí lhát.
"Nevím. Možná. Možná právě umírám a ty jsi to poslední co uvidím…vlastně sním, takže tohle ani není reálné. Ale chci být u tebe. Budu se snažit a slibuji ti, že jestli se probudím, tak tě najdu, ať jsi kde jsi."
Přikývl na souhlas že rozumí, naposledy se usmál a po chvíli se jí začal ztrácet před očima. Ještě než zmizel dodal:
"Přece jsi mne zachránila."
Zůstala uprostřed pokoje, ve kterém ji poprvé políbil. Do těla jí začal vstupovat chlad, ačkoliv stála blízko krbu.
"Danieli…já se chci také probudit, ale nevím jak." Zašeptala k místu, kde ještě před chvílí stál a nechala slzy volně dopadat na měkký koberec. Najednou se propadla do tmy, i poslední záblesk ohně zmizel.

"Připravte defibrilátor, myslím, že ji ztrácíme… Počkejte! Má puls. Chvála bohu. Odvezte ji na jednotku intenzivní péče a dobře se o ni postarejte."
"Ano pane. Máme ji dát vedle toho z autohavárie?"
"Ano. Jinde už není místo."

Daniel zmateně hleděl na všechny různé hadičky a přístroje rozestavěné vedle jeho lůžka a také na vyděšený obličej sestřičky.
"Vy jste se probudil! To je zázrak!" zakřičela a okamžitě vyběhla z místnosti.
Danielovi se tak naskytl pohled na druhé lůžko pod oknem. Ležela na něm tmavovlasá dívka s obvázanou rukou, nohou v sádře a na čele měla také obvaz. Usmál se. Byla to ona. Slíbila, že ho najde a teď tu leží. Vůbec si nepřipouštěl, že by jí teď mohl ztratit.
Když se sestřička vrátila zeptal se jí jak se Lily daří.
"Pravděpodobně je z nejhoršího venku, ale může se stát, že se neprobere." Jako by chtěla popřít její slova, nakrčila Lily obočí a neklidně se zavrtěla na nemocničním lůžku. Daniel na nic nečekal, nevnímal protesty nemocniční sestry a okamžitě se vrhl k jejímu lůžku. Otevřela oči a střetla se s jeho pohledem.
"Danieli…"
Objal ji a radostně ji líbal, dokud ho od ní sestřička neodtrhla.
"Miluji tě." zašeptal jí ještě a pak si dobrovolně lehl zpět do postele.
Lily nebyla nikdy šťastnější. Nedovedla si vysvětlit co se vlastně stalo, ale jí to téměř nezajímalo. Všechno bylo najednou tak krásné a zářivé, tak proč se zabývat něčím, co nikdy nepochopí?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Annet Annet | Web | 12. září 2009 v 13:35 | Reagovat

To se mi hrozně líbilo, vůbec sama ta myšlenka povídky.
Tak bych chtěla takhle snít... :)

2 Illian Illian | 12. září 2009 v 16:53 | Reagovat

Děkuji,...bohužel jak teď začala škola vůbec nemám čas nic psát...ani snít :)...ale snad mě brzy něco napadne a přibude nová povídka, nebo jednorázovka...nebo dopíšu tu kapitolu...:-)
Ještě jendou dík.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama