Strážce

12. února 2011 v 17:04 | Illian |  Jednorázovky
Vím to. Vím, že jsem depresivní, pesimistická a...a...Bůh ví co ještě, ale já si vážně nemůžu pomoct. Toliko k úvodu jak se koukám :) Tentokrát to není článek na téma týdne, ale pouze taková chvilková...věc. Tak se třeba bude líbit :)
P.S.: Obrázek je odtud -><-
_______________________________________________

Strážce
Strazce
Bylo po všem. Její sny, její naděje i její život byly prostě u konce. Zdálo se to jako maličkost. Jako banalita všedního dne. Smrtelná choroba. Byla jen jednou z mnoha, ale...k čemu jí to bylo platné? Byla sama. Úplně, ale úplně sama. Na všechno co ji teď čekalo. Tak moc si přála jít na vysokou, chtěla cestovat, chtěla se podívat do krajů, které nikdy neviděla. Chtěla vidět Austrálii s klokany, chtěla vidět Peru a Incké památky, chtěl vidět věčný sníh a led na Sibiři, chtěla toho tolik...tolik, že by jí jeden život nestačil, ale oni, ONI, ji připravili i o tu trochu času kterou měla. Konec. Pár měsíců a už nebude mít v co doufat. Už nebude.
Vstala z oranžové plastové židle, která se tvářila až nechutně optimisticky a uměle, že se jí z toho zvedal žaludek. Zavřela dveře od čekárny a vyšla do rušného města. Míhala ji auta, autobusy, tramvaje, chodci... Všechen ten ruch pro ni byl najednou tak zbytečný. Tak fádní, nudný, šedivý. Na zastávce jí stavěl autobus. Nepospíšila si. Co se stane když jí ujede? Vůbec, ale vůbec nic. Počká na další. A tak se i stalo, ale místo toho, aby se vrátila domů jela na hřbitov. Navštívit, ty, které ztratila a ty, se kterými se brzy shledá.
Na černém náhrobku byla vytesána dlouhá jména, chladná jako ten kámen, ale přesto zahřála. U srdce. Bříšky prstů přejela po tom nejnovějším. Její bratr. Zemřel při autonehodě. Jak obyčejné. Všechno bylo normální. Tak všední, nudné...byla jako každý jiný. Nic nevybočovalo z normálu. Její život byl přesně nalinkovaný. Škola, práce, rodina.V jednom filmu to nazvali cestou k produktivnímu životu. Usmála se. Její život není produktivní. Její život je obyčejný. Její život je naprosto bezvýznamný. Klekla si na mramorovou desku a smutně sebrala zvadlou růži, která se jako jediná snažila oživit to ponuré místo.
Dřív měla hřbitovy ráda. Dnes už ale ne. Dřív...dřív bylo všechno jiné. Všechno zářilo, bylo tak strhující. Vše jí dokázalo v minutě nadchnout. Dnes by se nezvedla ani kdyby jí někdo lákal na ten nejúžasnější výlet všech dob. Vždyť to přeci nemá cenu.
"Není vám zima?"
Polekaně sebou trhla a otočila se po hlase. Mohlo jí napadnout, že ji tu bude někdo otravovat, ale že si k ní přisedne temná postava zahalená celá v kápi, to opravdu nečekala.
"Kdo jste?"
"Jsem Smrt, má milá," zašeptala ta bytost a natáhla k ní téměř průsvitnou vetchou ruku.
Potřásla si s ní. Proč ne? Stejně by se brzy potkaly.
"Co, že jste na hřbitově v tuhle dobu?" zeptala se s drobným úsměvem, jako by byla Smrt její nejlepší přítelkyně.
"Lituji toho."
"Litujete? Čeho?"
"Všichni ti lidé tady, to je moje práce."
"Musí to být těžké. Nedovedu si to představit."
"Nedovede si to představit nikdo. Škemrají, prosí, snaží se uplácet."
"Ale vy jste neúplatná."
"Jistě. Vždyť je to má práce. A já ji musím vykonávat svědomitě."
"Napadlo vás někdy, třeba jen jednou, jaké by to bylo změnit to? Změnit...něco?"
"Och jistě. Koho ne, drahá, ale není to tak lehké jak to vypadá."
"Vy...vy jste si přišla pro mě, že?"
Zdálo se jí, že se na ni Smrt usmála. Muselo to být ale jen zdání, neurčitý pocit, protože jí neviděla do obličeje.
"Možná."
"Možná? To není příliš jasná odpověď."
"Jistě, ale mohu být přeci trochu záhadná, no ne?"
"Jste jiná, než jsem si vás představovala."
"To říká většina lidí."
"A jistě se vás ptají i na to, kde máte kosu."
"Jistě, jistě. To bývá také velice časté. Ale ty, má drahá, by jsi se mohla zeptat také."
"Proč bych to dělala? V podstatě mě něco jako kosa moc nezajímá, spíše by mě zajímalo něco jiného."
"Opravdu? A copak. Ptej se. Slibuji, že ti odpovím. A popravdě."
Věděla, že se může zeptat na cokoliv a Smrt by jí odpověděla. Mohla se zeptat na smysl života, na to proč byla stvořena, na to zda existuje Bůh, kde sídlí, na cokoliv. Prostě na vše, na co chtěla.
"Jakou máte nejraději zmrzlinu?" vypadlo z ní najednou a hned jak to řekla, musela se rozesmát. Smrt byla překvapená, musela, protože její strnulý postoj ztuhl snad ještě víc a ona by byla přísahala, že se na ni teď nevěřícně dívá.
"Proč tahle otázka?"
"Proč ne? Když se mohu zeptat na cokoliv, tak proč ne na druh zmrzliny."
"Na tohle, se mne opravdu nikdo, nikdy nezeptal."
"Vida, tak? Čokoládová? Jahodová? Vanilková?"
Zdálo se jí to? Zdálo se jí to, nebo opravdu slyšela Smrt jak se směje?
"Inu to je mi ale těžká otázka. Víš děvče, kdy já měla naposledy zmrzlinu?"
"Ne, ale nějak si to ani neumím představit."
"Vidíš, já jsem přeci Smrt a ta zmrzlinu nejí."
"To ale musí být moc smutný život. Bez zmrzliny."
"Smrt a mít smutný život? Ano, to určitě, ale ty jsi na mne vyzrála, víš to?"
"Já? Jak to?"
"Nedokázala jsem na tvou otázku odpovědět."
"Vždyť jste řekla, že zmrzlinu nejíte, tak jste mi odpověděla."
"Ne, ne, má drahá, neodpověděla. Proto, mohu udělat výjimku."
"Výjimku?"
"Ano. Výjimku."
Naklonila hlavu na stranu nerozuměla tomu. Její pohled padl zpět na náhrobek a z očí jí vytryskly slzy. Všechny ty pocity ztráty a osamělosti byli zase zpět. Zpět přímo v jejím srdci a dusili ji, že téměř nemohla dýchat.
"Nezemřeš," ozvala se najednou Smrt, ale dívka jí jen stěží vnímala.
"Nezemřeš, ale nemohu tě nechat žít."
To už dívku vytrhlo z letargie.
"Co se mnou tedy bude?"
"Budeš hlídat klidný spánek těch, kteří se o to již nemohou postarat. Budeš střežit toto místo."
"Ale..." chtěla něco namítnout, cokoliv, ale pak přikývla. "Uvidím je, že? Ty, co zde spí?"
"Ale ano," pravila Smrt a znovu se usmála. Snad, možná, kdo ví? Kdo ví, jestli se Smrt může smát.
Dívka sledovala, jak Smrt vytáhla ruku ze záhybů svého pláště a na její dlani se zatřpytil lesklý prášek. Náhle se zatáhla obloha a zadul vítr.
Prach obklopil její drobnou dívčí postavu a ona jen cítila jak se nemůže hýbat. Jako by celé její tělo bylo těžší, než olovo. Chtěla se nadechnout, ale nemohla. Nebylo ani třeba. Slzy na jejích tvářích ztuhly ve třpytivé krystaly a její dech se vytratil. Jen její srdce stále bilo.
Co se to děje?
Ptala se sama sebe v duchu, ale na odpověď stejně nečekala. Smrt jí však přece jen odpověděla.
"Jsi teď kámen. Socha, co stráží toto místo. Socha, které bije srdce a která má duši. Nemůžeš se pohnout ani mluvit, ale každou noc spatříš ty, které hlídáš."
Dívka by se byla usmála, kdyby mohla. Smrt splnila přesně to co řekla. Nezemřela, ale nenechala ji ani žít. A ona? Spatří ty, které vidět chtěla. Co na tom, že s nimi nemůže mluvit. Co na tom, že se nemůže hýbat. Její život má najednou smysl. Ale...je to vůbec ještě život?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Vivi Vivi | Web | 12. února 2011 v 17:24 | Reagovat

Skvělé.
Když jsem se pouštěla do čtení, ani v nejmenším mě nenapadlo že celý příběh skončí takhle.
Krásně napsané, originálně zakončnené. Já nemám co dodat :)

2 Michael Michael | Web | 12. února 2011 v 17:55 | Reagovat

Silný příběh se zajímavým koncem. Osobně mě jen zaráželo, že Smrtka je ona a nemluví VELKÝMI PÍSMENY, to jsou ale klasické příznaky Pratchettismu. Stejně tak očekávání, že ze záhybu pláště vytáhne přesýpací hodiny. Máš plus za originalitu.

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 12. února 2011 v 18:05 | Reagovat

...Není co říct, kdybych tu nemohla komentáře psát, asi by ses mé reakce nedočkala, protože vždycky, když si tu čtu, na chvíli nemůžu dýchat, natož mluvit.

4 Pouli Pouli | Web | 12. února 2011 v 18:08 | Reagovat

To teda chudák dívka. Snad by bylo lepší, kdyby jí Smrtka nechala umřít, tohle mi přijde spíš jako trest.

5 Evelin Evelin | Web | 12. února 2011 v 18:13 | Reagovat

Á, znám ten pocit nechuti vůči barevným plastovým předmětům :D.
Ta povídka je... skvělá. Mám dojem, že se zlepšuješ; i když já nikdy nebyla dobrá v posuzování výtvorů ostatních.
Ten konec mě ovšem trochu děsí; existovat jako socha, to mi připadá spíš jako noční můra... Každopádně je to velmi originální :).
Až mám skoro chuť po dlouhé době taky něco napsat :D.

6 A-M-Ynka A-M-Ynka | Web | 12. února 2011 v 18:28 | Reagovat

Páni, že to skonší takhle je opravdu zvláštní, ale originální :-) V téhle době, už skoro nic není originální to jsi jedna z mála :-) Je to krásná povídka :-)

7 Illian Illian | Web | 12. února 2011 v 18:58 | Reagovat

[1]: Děkuji a jsem ráda, že tě to překvapilo :-)

[2]:Oho Pratchettismus, naštěstí jím netrpím, ale taková Zaslaná pošta :D

[3]: Jej, nechtěla bych tě mít na svědomí! Ale jsem ráda, že se ti to líbilo a musím poděkovat za chválu, úplně se červenám :-D

[4]: Možná, přemýšlela jsem nad tím, ale...no...tak nějak jsem to už nechala takhle :-)

[5]: Jo, plastové předměty jsou zlo! Zvlášť ty otřesné barevné židle atd. co se všude povaluji... Jinak, já a zlepšovat? Děkuji, jsem opravdu ráda, že se líbilo a ten konec...no, já vím, ale...to bych to nebyla já :D A klidně něco napiš, ráda si to přečtu :-)

[6]: No páni, děkuji, opravdu...jinak, kdypak bude další kapitolka? Teď bude z pohledu Bastiena? Já, že se moc těším :-)

8 Berenika Berenika | E-mail | Web | 13. února 2011 v 10:27 | Reagovat

Jej, uvědomila sis, že poslední kapitolu ztracené  jsme přidávali 18.LEDNA ? :-D Heh... Já tedy ne, takže doufám, že nevadí, ale přidám další, ať už to neodkládáme :-D

9 Ztracené Ztracené | E-mail | Web | 13. února 2011 v 11:03 | Reagovat

[8]: Mám menší problém :-D Máme kapitolu delší než 20 000 znaků a nejde mi zveřejnit... Budu ji muset rozdělit na dvě části. Snad nevadí... :-D

10 Illian Illian | 13. února 2011 v 15:48 | Reagovat

[8]:[9]: Oh! Já na to úplně zapomněla....šmarjá....mimochodem, že nemám psát další část. Asi mám, sakra, úplně jsem na to zapomněla...blábá maturita! Grr....to že ji rozdělíš nevadí...hmm...tak mě napadá, nedáme to nakonec na ty HP? Já stejně nemám čas a takhle by to aspoň...no...nevím, tak nějak jsem i trochu mimo. Měla bych asi něco napsat, mám pocit, že by to bylo úžasně šílené :-D

11 Amestea Amestea | Web | 13. února 2011 v 16:14 | Reagovat

Pááni, co jen říct? Nádhera...  Ale nevím, jestli by mě bavilo stát jako socha na hřbitově. A to i přes to, že bych viděla... duchy?

12 mojda mojda | Web | 13. února 2011 v 16:30 | Reagovat

Krásně pojato :)

13 Illian Illian | Web | 13. února 2011 v 16:46 | Reagovat

[11]: Kdo ví jeslti to byli duchové, nebo duše...já to nevím, to ponechám na fantazii ostatních. Mě by to asi nebavilo, ale myslím, že pro ni to je něco jako...vysvobození, no nevím...:-) Každopádně děkuji.

[12]: Také děkuji, co víc říct? :-)

14 Alex Alex | Web | 14. února 2011 v 17:17 | Reagovat

Vůbec mi nevadí, že píšeš takové depresivní věty, takže se nemusíš hned omlouvat;) Tyhle věci ti prostě jdou.
Postava Smrti je moc zajímavá, každý si ji může vymyslet, jak chce, a ta věc se zmrzlinou byla chytrá. Hrdinky je mi líto, i když ona si ještě asi neuvědomila, co se jí vlastně přihodilo.

15 Leňulí Leňulí | Web | 17. února 2011 v 15:29 | Reagovat

Ano, Smrt učinila něco úžasného, udělala vyjímku, ale být navěky uvězněná v kámen... Nevím, jestli bych raději nevolila smrt...

16 Lucerna Lucerna | Web | 26. února 2011 v 18:48 | Reagovat

ty mas tak zvlastne pribehy, vzdy ma vies niecim prekvapit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama