Minulost a přítomnost

28. října 2011 v 14:44 | Illian |  Jednorázovky
Miluji svou vysokou školu. Tedy, vážně, bez ironie. Některé předměty jsou sice...no, záhul, jinak to asi říct neumím, ale zatím (prozatím?) jsem spokojená jako blecha. (Pokuste si mě představit blaženě se usmívající jako měsíčka na hnoji XD)
Ale teď k věci. Kraťoulinké dílko, konec si vyložte každý po svém, protože znáte mě už velmi dobře, takže to je zase takové trochu...takové :D
Zdroj obrázku: http://pt.wikipedia.org/wiki/Ficheiro:Old_book_-_Basking_Ridge_Historical_Society_(1).jpg (no a pokud se vám obrázek nezobrazuje, pak jste na tom stejně jako já, protože blog stále ještě odmítá spolupracovat).
P.S.: Ber, neuvěříš tomu, ale už píšu pátou kapitolu a ani nikdo neumřel! :)
________________________________

Minulost a přítomnost

Říkáš, že se omlouváš, přitom to tak nemyslíš… říkáš, že mě miluješ, přestože mě nenávidíš…říkáš tolik věcí a přesto je tak nemyslíš…proč? Proč to děláš? Baví tě zraňovat mé srdce? Baví tě do něj vyřezávat nové a nové rány? Je to snad tvůj koníček? Nebo jeden z tvých žertů? Odpověz mi aspoň jednou popravdě…jenomže, já nikdy nenaleznu tu sílu se tě zeptat.

Zamračil se. Měl ten deník nechat tam, kde ho našel a ne zvědavě pokukovat po stránkách, čí asi tak může být. Teď si čte o bolesti nějaké sentimentální holky. Co komu udělal? Ale hlavně…proč nemůže přestat číst?

Viděl jsi mě? Stála jsem přímo před tebou…jistěže ne. Nevidíš mě. A ten pohled jdoucí skrz….zraňuje mě. Bolí to víc než bych si kdy byla ochotná přiznat. Ale ty to musíš vědět. Jsi přeci ten chytrý. Jsi přeci ten, který by měl mít rozum v kapse a všímat si všech těch drobných maličkostí…jako je slza v koutku oka, jako jsou roztřesené ruce, jako je přeskakující hlas, nervózní chvění…

Ten kluk, který se autorce těhle žvástů líbil, musel být totální pako, jestli si ničeho takového nevšimnul. Je s podivem, jak jsou holky v některých věcech průhledné. Ušklíbl se a nalistoval o několik stran dál. Zvědavost mu prostě nedala. Navíc si stejně myslel, že to bude jako pokaždé, když se kolem sebe rozhlédl. Holka někoho miluje, pak mu lásku dojemně vyzná a co se nestane? Velká láska až na věky, nebo odmítnutí. Buď a nebo. Astala vista. Vypořádej se s tím.

Co se stalo, že to dopadlo takhle? To někdo vrhnul kostkami osudu ze srázu? Nebo se nám chce někdo jenom vysmívat. Jak hloupé…jak hloupé myslet si, že bys mohl být můj…

"Cha!" vykřikl nahlas. Tak přece. Dali se dohromady a pak se ta velká láska kvůli jiné velké lásce rozpadla. Stará dobrá písnička, jenomže další slova ho trochu vyvedla z rovnováhy.

Proč musí vždycky přijít ta zubatá potvora s kosou a vzít mi každého koho miluji? Proč? Tak sakra proč? Vím, že jsou šance mizivé a vím, že tu ta mrcha obchází, ale tentokrát…tentokrát to změním. Nedovolím, abys umřel. Ne takhle, ne teď. Zůstanu sedět u tvé postele, ať se děje co se děje. Ať třeba nastane konec světa, záplavy, já se od tvé postele nehnu…ale ty to víš, že? Víš, že tady zůstanu, protože mě znáš. Znáš mě lépe, než se znám já…

Mračil se.
"Copak trpěl nějakou nevyléčitelnou nemocí, že tu mluví o smrti?"
Jeho hlas mu zněl trochu cize.
"Proč si tu vlastně povídám nahlas?!" napadlo ho překvapeně a prudce deník zavřel. V tomhle skladu by vlastně taky neměl být. Nechá tu…tu věc a všechno bude zase jako dřív. Proč by se měl zajímat o deník nějaké poblázněné holky, které umírá přítel? Ale vlastně…kolik kluků tady na škole umírá? Přemýšlel v duchu a jeho další kroky výjimečně nevedly do šaten, ale ke školní knihovně a archivu. Stačilo pár kliknutí. Neumírá nikdo. Umíral…umíral, kdysi. Ten deník musel být starý…starší než si myslel, ale v tom šeru, které tam panovalo si stejně nemohl být bůh ví jak jistý. Teď už ale věděl…věděl vlastně všechno, co chtěl a možná i to co nechtěl.
Odhlásil se od sítě. Převlékl a šel domů. Hlavou mu vířili vzpomínky…vzpomínky na dětství, na deník, na kamarády, na deník…ne a ne se ho zbavit. Ne a ne ho dostat ze své hlavy. Odemkl a okamžitě poznal důvěrně známou vůni i smích.
"Mami? Tati? Už si zase hrajete na profesionální kuchaře?"
Vešel do kuchyně a jeho očím se naskytl očekávaný obrázek. Jeho dospělí rodiče byly od mouky téměř celí bílí. Vypadali, jakoby se snad v mouce vykoupali a na tvářích jim hrály radostné úsměvy.
"Jak ses měl ve škole? Co známky? Co holky?"
"Mami! Co je to za otázku?"
"Jenom jsem zvědavá," pokrčila oslovená rameny a znovu se pokusila zamíchat těstem.
"To víš, tvá matka si nedá pokoj, dokud nebude vědět úplně všechno."
"Jistě tati, stejně jako ty," uchechtl se pobaveně a odhodil tašku na nejbližší židli. Už otvíral dveře do koupelny, když se ještě zarazil.
"Ou, mami, abych nezapomněl, myslím, že jsem ve škole našel tvůj starý deník."

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Berenika Berenika | E-mail | Web | 28. října 2011 v 17:18 | Reagovat

Pátou kapitolu? Wow! :-D Nemůžu se dočkat XD

A povídka... Je to úžasný nápad. Představa takového deníku se mi líbí a zase mne přivádí na zvláštní myšlenky. Nikdy jsem nevydržela psát deník opravdu každý den, bohužel. Je to kouzelné :-D

2 Hugo Bugo Hugo Bugo | Web | 28. října 2011 v 20:32 | Reagovat

Přesně, jak to napsala Ber - "představa takového deníku se mi líbí." Ten konec už ne. Čekal jsem něco drsnějšího, dynamičtější. Překvapil mě takový jednoduchý konec... překvapil, ale... ne příjemně.  Jinak, kouzelné jako vždy, napínala jsi mě až do onoho konce. dík

3 Illian Illian | Web | 29. října 2011 v 10:16 | Reagovat

[1]: No jo, pátá kapitola, bojím se toho, co bude dál, každopádně děkuji :)

[2]: Ne všude musí být krev a smrt! :-D Ale jsem ráda, za tvůj názor. Vážně a jsem ráda, že se ti aspoň kousek líbil. Navíc takhle vím, co příště zlepšít :)

4 Berenika Berenika | E-mail | Web | 29. října 2011 v 11:10 | Reagovat

[3]: Já se toho naopak nebojím XD Věřím ti XD Takže si tam se mnou dělej, co chceš, těším se, až si to přečtu :D

5 Illian Illian | 29. října 2011 v 17:18 | Reagovat

[4]: Prý: "...dělej si tam se mnou, co chceš" :-D Ach nee...moc popouštíš uzdu mé fantazii a nezapomínej, že je to zelená, zlá a slizká příšera :D (Někdy by mě zajímalo, kam na tyhle věci chodíme...:D)

6 Alex Alex | Web | 29. října 2011 v 21:40 | Reagovat

Krásně provázané..smutný příběh se šťastným koncem,tak to beru. A je dobře, že se ti na škole líbí, tak jen tak dál, ať to dlouho vydrží.

7 Berenika Berenika | E-mail | Web | 29. října 2011 v 22:08 | Reagovat

[5]: Myslím to smrtelně vážně XD Já příšerky ráda. Kdybych ji viděla, podrbala bych ji po hřbetě. Mám doma podobnout :-D

8 A-M-Ynka A-M-Ynka | Web | 30. října 2011 v 13:06 | Reagovat

Dneska jsem myslela, a možná i chtěla smutnější konec, ale i tak to bylo perfektní :-)

9 Illian Illian | Web | 30. října 2011 v 17:32 | Reagovat

[6]: Děkuji a také doufám, že mi to nadšení do školy vydrží...sice teď lehce polevuje, protože píšu zítra na úplně celou kostru, ale i tak sem nadšená :)

[7]: Oh, to zní úplně jak já - taky skoro brečíš, když zabijí Godzillu? :-( To je tak smutné...Jinak tvoje příšerka mě také velice zajímá :-)

[8]: Já vím, poslední dobou to byly jen a jen špatné konce, ale nějak jsem si prostě tady nemohla ten happy end odpustit :-D

10 A-M-Ynka A-M-Ynka | Web | 30. října 2011 v 17:54 | Reagovat

Počítám s tím, že to bude Uraharův výraz :D Nic jiného to snad být ani nemůže ... :-D

11 Illian Illian | Web | 30. října 2011 v 20:12 | Reagovat

[10]: Ale může, určitě :-D :-D

12 Fredy Kruger Fredy Kruger | 30. října 2011 v 23:45 | Reagovat

Slyšet je  Gustáwa  Pecha...
řve :  " Nemohu popadnout decha " !

.... " Vždyť skáče jako blecha !
... howadsky takto spěchá !
Toto zde nebylo vidět roky " !
( řvou lidé ) ... muž obrovskými skoky
od zevlounů  rychle se vzdaluje !

" Slyším, jak stále si ztěžuje " !
   .......hovoří Josseff  Schoust :     " Neprávem " !

Co dělá ?  ... muž shýbá se pro kámen !

13 alik alik | 31. října 2011 v 18:51 | Reagovat

,,Čtu deník jedné sentimentální holky..." a nakonec je to jeho máma. Úžasné!

14 Evelin Evelin | Web | 31. října 2011 v 19:05 | Reagovat

Vau, to je dobře, že miluješ svou školu... už jen to slovní spojení vypadá dost nezvykle :D; ale to je vážně pozitivní, doufám, že tu svojí budu taky milovat :D.
Jinak k té povídce... páni, už dlouho jsem si něco od tebe nepřečetla a docela mi to chybělo. Ten konec se mi líbí, není špatné napsat někdy i něco optimistického, že? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama