Už se nevrátím

10. října 2011 v 19:06 | Illian |  Jednorázovky
Tak se po dlouhé době ozývám ze záhrobí. Dobrá, nebylo to zase tak vtipné, jak jsem si myslela, ale co mám dělat, že? Vysoká škola je velice....velice inspirativní, ale zabírající čas. Bohužel. Ani netušíte, jak je to děsivý pocit, nemoc psát a tolik, tolik chtít? Uaa!! Prostě bych psala a nemůžu. Navíc se mi povedlo onemocnět, ale kupodivu, jsem to přechodila a pořád žiju. I když, tedy, vysedávat s rýmou na přednášce moc vtipné není, to opravdu ne. Nikomu nedoporučuju a bývala bych tam ani nechodila, jenomže...půlka lidí byla stejně nemocná, takže jsem se na to tak nějak vykašlala :)
Ale teď k tomu dílku, co je pod těmito bláboly, které ani nevím, jestli někdo čte :-D Je to....jednodušeji, inspirovala jsem se jistou situací, o které bych se tu asi neměla rozepisovat, protože bych mohla přijít o svůj "krásný" krček, takže, snad se bude líbit, jenom varuji, není to ani tak vypravování, jako spíše úvaha a krátký pohled na život dvou žen, takže ...no, co víc na to říct? Už asi nic. Pěkné počteníčko.
P.S.: Článek je napsaný tak tři, čtyři dny, ale editor nějak nespolupracuje a proto je tady až teď a ve stavu jak jej vidíte.

__________________________________________________

Už se nevrátím


Nikdy se nezeptá. Nikdy se neusměje. Nikdy nepohladí. Nikdy neobejme. Kdo? Neptej te se. Proč? Protože to moc bolí...
Zavzlykala. Tolik to bolí...tolik moc. Ale ona si toho nikdy nevšimne. Ne nikdy. Ani když už se nesnaží skrývat smutek v očích. Snažila se... tolik se snažila. Odsekávala. Bouřila se. Zuřila. Smála se. Snažila se zaplést rozhovor. Vyprávět nějakou banální příhodu, ale bylo to zbytečné. Její matka se pokaždé jenom pousmála, zakývala hlavou a dál si četla. Cokoliv. Četla pořád. No, nebo aspoň pokaždé, když byla s ní. Bolelo to. Tak moc a tak hluboko. Bylo jí jedno, že je v očích ostatních úspěšná, zábavná a hlavně, že působí na všechny šťastně. Ach to štěstí. Ta úplně poslední věc, kterou by zrovna teď cítila. Proč si tedy všichni mysleli, že je spokojená? Nebo snad štěstím bez sebe? Proboha proč?
Má přání. Má jedno malé a nepatrné přání. Aby si jí všimla. Aby si jí všimla osoba, pro kterou by měla být tou nejdůležitější na světě. Její matka to však nikdy neudělá. Kolikrát si už říkala, že je to dětinské. Chtít uznání vlastní matky, když je člověk dospělý a měl by se konečně postavit na vlastní nohy, jenomže pro ni to bylo důležité. Jako by to byla podmínka splnění, nějaký práh, mezník, pevný bod...ale ona se přes něj ne a ne dostat. Ne a ne ho překročit. Jakoby uvízla v čase. Jakoby se nemohla pohnout dál.
Jenomže jí to všechno nebylo nic platné. Mohla dělat cokoliv, mohla se snažit jakkoliv, ale ona si toho jednoduše nevšimla. Proč se jí vlastně chtěla tak moc zavděčit? Proč jenom proč?
Udeřila pěstí do stolu a smetla všechno co na něm bylo. Nemělo cenu si cokoliv nalhávat. Cítila, jak se hranice její trpělivosti blíží ke konci. Konci...ano, je konec. Už nemůže. Skončit to tak! Jak ráda by to skončila... A jedno řešení tu bylo. Tak snadné. Tak prosté. Tak očividné. Nezaváhala. Rozhlédla se po pokoji a vytočila číslo na mobilu.
Útěk je silné slovo, ale přesně to udělala. Sbalila si. Tiše, nenápadně. Měla plán? Jistěže. Už dlouho. Tak dlouho, že raději nechtěla vědět kolik let to ve skutečnosti je. Ovšem, díky těm létům měla čas i šetřit. Jak dlouho si vystačí? Doufala, že do konce života. Už nikdy se tu nechtěla ukázat. Už nikdy. Nikdy...protože, kdyby se vrátila, věděla, že by to nedopadlo dobře. Nevěděla kam až sahá hloubka jejích emocí. Nevěděla, čeho je schopná a bála se toho. Bála se sama sebe a to ji děsilo snad ještě víc.
Poslední co chtěla udělat bylo napsat dopis. Vysvětlit to. Najednou se zarazila. Proč to vlastně vysvětlovat? Proč jí psát důvod. Stejně ho nepochopí. Nebo se jí vysměje. Nebo obojí zároveň, což bylo asi nejpravděpodobnější. Ušklíbla se, vytrhla ze starého sešitu pomačkaný papír a načmárala na něj jednoduchou větu.

Už se nevrátím.

Jakmile udělala tečku za větou, jako by to byla i pomyslná tečka za kusem jejího života. Vlastně za jejím celým dosavadním životem. Otřásla se, ale papír položila na stůl a už se neotočila.

Ozvalo se prásknutí dveří. Vždycky prásknou, protože nechává otevřené okno. Položila tašky s nákupem na kuchyňskou linku a začala uklízet koupené jídlo. Zabralo jí to sotva deset minut. Když se pak rozhodla začít vařit, něco jí zarazilo. Něco nepopsatelného, něco....něco divného. Zatřásla hlavou. Nic to nebude.
Odnášela talíř na stůl, když si konečně všimla kusu papíru na stole. Neměl by tu být žádný papír. Uklízela. Vsadila by se, že to tu zase nechala ta holka. Vzala ho, a chystala se ho vyhodit, když si všimla krátké zprávy. Zamračila se, ale pak pokrčila rameny, položila talíř a papír vyhodila. Přešla k příborníku, vytáhla jen jeden příbor a vrátila se ke stolu. V hlavě už počítala, kolik peněz ušetří, když je její dcera pryč. Za vodu, za plyn, může třeba pronajímat její pokoj...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pouli Pouli | Web | 10. října 2011 v 20:19 | Reagovat

Proboha, to je děsivý. Teda, to je "matka"

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 10. října 2011 v 20:41 | Reagovat

Ah, můj bože.... Netušíš, jak mne vyděsilo, když jsem viděla název článku :-D Naštěstí se z toho jako vždy vyklubalo něco dokonalého. Budu si tohle dílko muset přečíst ještě jednou. Včera mi bylo špatně, zítra mne čeká vyšetření v Laborce a vzápětí Neurologie a Kardiologie. Zkrátka se mi zatmělo před očima, spadla jsem a praštila se  do hlavy. Sním za chůze a pak to takto dopadá. Tohle mi úžasně zlepšilo náladu, kupodivu. Mnohem víc než povídka s Happy endem. U tebe totiž ten být nemusí. Dokonce mi připadá, že pak jsou ty povídky ještě hezčí a hezčí.

3 Alex Alex | Web | 10. října 2011 v 20:54 | Reagovat

to je teda matka, brr, hotový horor, i když nikoho něřežou apod.

4 Drekt Amens Drekt Amens | Web | 11. října 2011 v 3:38 | Reagovat

Milé, akčoli je to asi psáno s vážností a ostatním to příjde děsivý, mě konec pobavil :)

5 Hugo Bugo Hugo Bugo | Web | 11. října 2011 v 14:18 | Reagovat

to je kruté. nemožné, nevěřím tomu. nevěřím tomu, že by matka (jakákoli - i sebehorší) takhle uvažovala. je to moc, přímé, rychlé. jak jsem řekl na začátku - kruté... taky mě to trochu pobavilo, protože tomu prostě nevěřím, nestrhlo mě to jako všechny ostatní příspěvky...

6 Hugo Bugo Hugo Bugo | Web | 11. října 2011 v 14:21 | Reagovat

jinak - chápu to, často se tak taky cítím, jen mi to přijde prostě nerealisticky přehnané...

7 Illian Illian | Web | 11. října 2011 v 19:50 | Reagovat

[1]: Děsivé? No možná trochu, každopádně díky za přečtení :)

[2]: Jak moc je to vážné? Doufám, že ne moc, nebo tak. Snad se uzdravíš. Držím ti palce. Normálně ve mě úplně hrklo! Takhle mě děsit nesmíš Ber. Jinak jsem ráda, že ti příběh zvedl náladu :-) A Happy endy...ach, kam jsem je jenom dala :D

[3]: No jo, poslední dobou mi jde spíše o emoce hlavních postav a ani ne o krev, ale co není, může být 8-)

[4]: Je to psáno spíše vážně nevážně. Tak aby si z toho každý vzal co potřebuje, takže mě těší, že tě konec pobavil. I tak se to dá vidět :-)

[5]:[6]: Možná je to nerealisticky přehnané, ale nevím...na světě existují lidé, kterým nerozumím a kteří klidně zabijí jiného člověka. Oproti tomu, je tohle ještě snesitelná představa...aspoň tak nějak bych to řekla. Ale možná máš pravdu. Jsem ráda, žes napsal jak to vidíš. Takovýchto rad si velice cením, opravdu :)

8 Berenika Berenika | E-mail | Web | 11. října 2011 v 20:20 | Reagovat

[7]: Horší to bylo dnes... Před nemocnicí jsem upadla znovu. Jen jsem si trochu rozbila ret, ale jinak jsem v pořádku. Snad. Ještě mě čeká ta kardiologie a EEG. Tentokrát to bylo jiné než minule. Upadla jsem, zvedla se... Nerozeznávala jsem lidi okolo sebe a pak tma. Hučelo mi v hlavě a to doslova.. A nakonec ticho... První vzpomínka po pádu je, jak sedím uvnitř nemocnice na židli. Prý jsem křičela... A rodiče mě místo vyšetření odtáhli domů... Doktorka (máma mé jediné kamarádky) se na ni velmi zlobí a její táta (Ten tam shodou okolností byl a odtáhl mne dovnitř) jakbysmet. Alespoň konečně někdo vidí, jaká má máma je. Prý by se "nenajedl" kocour, takže mu musí doma dát najíst a na neurologii jsme byli objednaní na déle. Ležela jsem na zadním sedadle... A přemýšlela... O životě... O hodně věcech. A došlo mi, že doktorka asi měla pravdu. Podle mne je to z toho stresu se školou. Vymklo se mi to z rukou... Vím, co všechno bych měla, kdybych tam byla a co všechno znovu ztratím, když tam nebudu. Měla bych možnost jet za tebou, Venom bych měla kousek... Ah... Ale nemysli na to, já budu v pořádku. Možná když mi napíšeš tu povídku nebo pokračování ztracených, bude to ještě lepší :-D Ale ani na jedno nespěchám. Alespoň se pořád mám na co těšit XDD

9 A-M-Ynka A-M-Ynka | Web | 13. října 2011 v 20:44 | Reagovat

Takovou mámu jednu znám :/ Nemyslím tu svojí :-D Ale mojí kamarádky, měla téměř stejný problém, ale hlavně stejný konec :/ Každopádně pěkně napsané :-) Jako vždycky :-)

10 Illian Illian | Web | 16. října 2011 v 14:19 | Reagovat

Šmarjá Ber! Začínám se bát. Děsíš mě. Pevně věřím, že budeš zdravá a O.K. Moc a moc držím palce.
Co se toho „nenajedl kocour“ týče, pak promiň, ale opravdu tvou mamku nechápu. Důležitější je snad tvé zdraví, nebo ne? Mohla jsi mít klidně...nevím, rozbitou lebku, nedej bože nějaké vnitřní krvácení, nebo tak. Páni, raději ani nemyslet. Hlavně abys byla zdravá.
Juj, povídka....vrhnu se na ni, hned po tom, co se nadrtím anatomii. To znamená...asi zítra. Uleju se z přednášek a zase kus napíšu :) a Ztracené...aaach jo, nějak jsem se zasekla. Dokonce jsem to celé přečetla znovu, jestli jsem něco...nevím...a stejně, zásek. Případně ti pošlu tu půlstránečku co jsem sesmolila abys mohla pokračovat :)

[9]: Tvoje kamarádka utekla? ??? Vážně? Jinak tedy, děkuji, jsem ráda, že se líbí :)

11 Faira Faira | Web | 18. října 2011 v 9:13 | Reagovat

Skvěle napsaný jako obvykle:)
Nejhorší na tom je, že takový lidi opravdu jsou :-?

12 Ilma Ilma | Web | 18. října 2011 v 21:59 | Reagovat

Donutilo mi to se zamyslet, přemýšlet o lidech. Líbí se mi to.

13 Lucerna Lucerna | Web | 19. října 2011 v 18:14 | Reagovat

je to asi take ako realita sama, konec sa mi pacil.. simpatizujem z hlavnu postavou. Viem si predstavit co asi citi, ako to mysli, dokonala poviedka.
Desive? Prehnane? No ak je toto desive, alebo prehnane.. tak vtom pripade neviem ako nazvat skutocne pribehy ktorych dej je o 50%, ci dokonca 100% horsi. A verte ze viem dobre o com hovorim.

14 Taychi Taychi | Web | 20. října 2011 v 23:17 | Reagovat

Už nikdy takové názvy článků! Úvaha je zajímavá, já tam docela očekávala:,,Kolik vodky navíc si bude moci koupit..."... Je to k smíchu a vlastně i k pláči.

15 A-M-Ynka A-M-Ynka | Web | 21. října 2011 v 21:15 | Reagovat

[10]: Jj ... utekla. Na dlouhý vyprávění :-( :D

16 Illian Illian | Web | 22. října 2011 v 9:50 | Reagovat

[11]: Děkuji a bohužel máš pravdu. Někteří lidé jsou prostě...prostě takoví.

[12]: Děkuji :) V poslední době se snažím aby se člověk musel zamýšlet. Sice to bolí, ale mám pak pocit, že to dá víc, jestli mi rozumíš :D

[13]: Děkuju. A skutečné příběhy,...v tomhle máš pravdu. Jsou horší lidé.

[14]: Jej, ten název, no jo :-D To mě nějak...nenapadlo :D Ale k té vodce, ona není alkoholička ani být nemusí. Prostě jenom...nemá city, necítí lásku, nebo aspoň tak nějak jsem se snažila aby to vyznělo, no :D

17 A-M-Ynka A-M-Ynka | Web | 22. října 2011 v 12:59 | Reagovat

Děkuju za pochvalu :-D Já jsem na yaoi, ještě abych nebyla ! :-D Nene, nečetla, ale tak díky za radu, třeba přečtu :-D :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama