Návrat - no, dalo by se říct

3. března 2012 v 9:21 | Illian |  Jednorázovky
Přemýšlela jsem, jak začít, jestli s omluvou, velkou omluvou, nebo prostým vysvětlením. Ale asi to pojmu všechno naráz. :-) Ano, nebyla jsem tady skoro věky, ale věřte, že mi to chybělo. Strašně moc mi to chybělo, jenomže se vyskytly potíže, které nešlo přehlížet. Nebojte, nebudu vás tím zatěžovat, snad jenom podotknu, že internet je u mě momentálně občasně se vyskytující věc, takže je to stále na pováženou. Ale teď už k veselejším věcem. První semestr je úspěšně za mnou a všechny předměty splněné. Jestli to někomu něco říká, tak 32 kreditů je doma! Nové předměty jsou zajímavé a vážně mě Antropologie baví. Prostě….člověk se tu dozví v jedné přednášce něco o staré Mezopotámii a hned v další se naučí anatomii jater. Tohle je asi to, co mě na tom fascinuje. Navíc jsem zjistila, že ty hodiny, které projezdím, se dají opravdu dobře zúročit čtením, takže už si nepřipadám, jako chudák bez knihovny :D (To mi připomnělo jednu velice zajímavou knihu. Jmenovala se Poslední rituál od jedné islandské spisovatelky, jejíž příjmení je vskutku nezapamatovatelné.)
Ale teď k důležitějším věcem. Moje…povídky. Ano, nemám nic v zásobě, snad jenom milión a jeden nápad a čím dál tím víc šílené, ale to mě baví :) Takže pokud to tady se mnou ještě vydržíte, tak jsem opravdu zvědavá, na co se máte těšit, ale proč se nenechat překvapit, že?
Mám trochu pocit, jako bych vyhrabávala blog z hromady a musela ho pořádně oprášit. Navíc moje "múza" víte…ta věc je tak strašně, strašně jako já XD Přijde si v tu nejnevhodnější dobu, zásadně když nemám čas, naopak když čas je, tak ani ň. Nebo když jsem utahaná a polomrtvá, smutná, vynervovaná a v jiné milé náladě, tak to hned v hlavě svítí kontrolka.
No…už bych asi ale měla přestat žvanit okolo a něco nabídnout, takže dneska to bude obrázek a taková maličká věc. Obrázek je vyfocený a je lehce nakřivo, ale snad aspoň někdo pozná co to tam vlastně stojí a ona maličká věc je…no, můj typický divný styl. Možná by to mohl někdo i po mě pojmenovat :)

P.S.: Nadpis je takový trochu mimo, ale kdo mě zná, tak už ví, že já jsem tak nějak celá lehce mimo :D


Na koho čekám?

Seděla na lavičce. Tak obyčejná. Další šedá bytost v celém tom davu kolem. V té koloně lidí žijících si své životy. Připadala si, jako by měla místo srdce setrvačník. Jakoby ji nemělo co pohánět kupředu. Chyběl ten pohon. Žár. Oheň! Chybělo jí to. Občas…občas se ale našla jiskřička. Malá a nepatrná. Sotva vystačila na těch pár světlých chvilek v jejím životě, ale pak zapadla hluboko do prachu. Prachu a temnoty její duše. Ale…měla ještě vůbec duši? Vždyť to všechno byla jenom maska. Přetvářka. Klam. Ty úsměvy, ty rádoby rozzářené oči, ztřeštěné nápady…to všechno. Ach jak to bylo vysilující. Jak se jí jenom chtělo křičet. Někdy. Prostě si stoupnout doprostřed náměstí plného lidí a z plna hrdla křičet. Vykřičet všechnu svou bolest! Ale nikdy to neudělala a neudělá. Není na to dost odvážná. Raději volí tu druhou cestu. Druhou cestu jak si ulevit od bolesti. Začne snít. Tak prosté to je. Je to její lék, její naděje. To jediné, co jí ještě drží při životě. To jediné co ještě má. Fantazie. Příběhy, které si tvoří v mysli. O lidech, o setkání, o lásce, o přátelství, o osudových zvratech, které jí změní život. Ano, jakoby na nějakou změnu čekala. Čekala a čekala, ale ona ne a ne přijít. Jednoduše to všechno, to všechno tvořila v mysli. Vymýšlela příběhy. Neskutečné, magické a plné barev, nebo třeba jen obyčejné. Tiché jako mlha po ránu. Jako šustění listí ve větru. S obyčejnými lidmi…možná až na toho jednoho. Na tu jednu osobu, na kterou jakoby čekala celý svůj život. Vždycky se tam ta osoba prostě objevila, ať dělala cokoliv. Měla různé podoby, různé zájmy i povahy. Ale byla tam. V každém příběhu. Někdo kdo ji zachránil. Ne tak, jak by každého napadlo. Žádný princ na bílém koni. Jenom to byl člověk, který jí nabídl obětí v těžké chvíli. Něco jako přístav v bouři. Kotva na rozbouřeném moři.
Zatřepala hlavou. Kolemjdoucí si jí nevšímali, a pokud ano, tak jim připadala snad jenom trochu potrhlá.…a pak přišel on. Sedl si k ní na lavičku. Uspěchaný profesor. Samá ruka, samá noha a úplně vyčerpaný. Kruhy pod očima, vlasy na všechny strany. Uspěchaný, ušmudlaný profesor. Usmála se. Nedalo se. Tolik se podobal vyděšené lasičce přistižené při nepleše, ale přesto energicky prohledával tašku. Ten zápal a to zoufalství, když stále ne a ne najít dotyčný předmět. Možná by mu mohla pomoci. Blesklo jí hlavou.
"Kde to jenom může být!" zavyl už úplně zoufalý, aniž by ji vzal na vědomí a jí došlo, co hledá. Sešit. Černý a malý. Zřejmě diář. Přesně ten, co mu musel támhle u vchodu vypadnout. Potichu vstala, nechajíc svou tašku na místě a jednoduše mu ho přinesla. Ten pohled! Lačný, vděčný a zářivý skoro jako supernova! Musel jí vidět až na dno duše. A ta záře dokázala rozžehnout cokoliv.
"Vy jste snad anděl!" vykřikl nadšeně, až se lekla, že ji snad bude chtít obejmout.
"To n…nic, jen jsem si všimla, že tam leží nějaký notes, tak mě napadlo…"
"Zachránila jste mi život! Netušíte jak, ale opravdu jste mi zachránila život."
"Prosím vás, opravdu?"
"No dobrá, možná jenom mou kariéru, ale moje práce je můj život, takže můžeme o záchraně života klidně mluvit."
Usmála se. Usmála se a zahnala chmurné myšlenky. Povídali si a povídali.

Seděla na lavičce. Tak obyčejná. Další šedá bytost v celém tom davu. Vymýšlejíc imaginární rozhovor, imaginární lásku a svět. Jen se zešeřilo, vydala se domů. Nikdo nepřišel. Nikdo nepřijde ani příště. Ale přesto bude snít. Vymýšlet a doufat. Na lavičce. V autobuse. V lavici ve škole. Bude tvořit světy, ničit skály a překážky…a čekat. Na tu osobu. Třeba na uspěchaného, ušmudlaného profesora. Na toho pravého člověka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Berenika Berenika | E-mail | Web | 3. března 2012 v 15:18 | Reagovat

Ill, mě ti ty tvoje povídky tolik chyběly xD Právě mi to došlo, jak jsem se začetla do téhle. Připomíná mi to pocity, které až příliš dobře znám. Imaginární světy... Imaginární přátele.. Imaginární chvíle vprostřed nekonečna nesmyslů uvnitř mé hlavy. A zase se o trochu víc nemohu dočkat až se uvidíme :-D

2 Amestea Amestea | Web | 3. března 2012 v 17:50 | Reagovat

Moje múza je taky pěkná potvůrka, poslední dobou ne a ne se objevit, a to se výjimečně psát chce. :-D
Jinak, povídka (jako vždy úžasná :-D) mi dost připomíná mě, vymýšlení nových príběhů, světů, často i lidí, to moc dobře znám. Ale kdo tady na blogu ne, že? :-)  ;-)

3 Lucerna Lucerna | Web | 3. března 2012 v 20:40 | Reagovat

Tak uz je to tu, postastilo sa ti knam prist :-D Poviedka chyta za srdce a je nam bliska, ako uz vyjadrili predomnou :-D Zivo si to viem predstavit

Vsetky predmety splnene, tak to gratulujem! Citam o tom co nam na seba aspon trochu prezradis a uz chapem, ze si urcite bola zanepraznena :-D Obrazok je uzasny, dost dlhu dobu som ho studovala. Netusila som, ze si aj v tomto smere tak talentovana :-)

4 Illian Illian | Web | 4. března 2012 v 8:45 | Reagovat

[1]: Děkuju, mě psaní taky chybělo, ale to už jsem...psala :-D Každopádně jsem moc ráda, že se líbí. Když jsem to psala, tak jsem si říkala, kolik z nás se v tom uvidí :)

[2]: Děkuji. A múza? Uh, u mě to bude asi múzák. Určitě si někde vzadu v mojí hlavě hraje počítačové hry :D

[3]: Děkuju a opravdu jsem ráda zase zpět. Jinak jsem tedy opravdu hodně zaneprázdněná, ale kašlu na to :-D Tedy, ne, ale...bez psaní jsem to tak nějak nebyla úplně já. A ještě děkuju za pochvalu obrázku, byl to jen... no jen tak :-)

5 pavel pavel | Web | 4. března 2012 v 10:19 | Reagovat

Už jsem myslel, že jsi s blogem skončila a tak jsem rád, že ses mi ozvala. Věřím, že to není tvůj příběh a že na ušmudlaného imaginárního profesora nemusíš čekat. :-D

6 Hugo Bugo Hugo Bugo | Web | 4. března 2012 v 17:29 | Reagovat

no ale vo vo vo vo tom to je. nejvíce inspirativní nálady, jsou ty nejvyčerpávající. nemůžeš psát ve chvíli, kdy se nudíš, to prostě nejde! :)
k povídce - začátek zbytečně nudný, strašná škoda, samé nekonkrétní věci, jenom samá zajména, ale konec mě naproti tomu úplně nadchnul, úžasný - ostatně jako téměř vždy :) - děkuji.

7 Illian Illian | Web | 5. března 2012 v 18:35 | Reagovat

[5]: Skončit a neříct o tom? To bych vám přeci neudělala :-) Jinak....s tím jestli je to můj příběh či ne...uhm,...tak tentokrát je mi to až ošklivě podobné. A sice asi nečekám na ušmudlaného imaginárního profesora, ale čekám na někoho kdo by mě, jak jen to říct? Nezklamal, nebo tak nějak? V tomhle se moc nevyznám :D

[6]: :-D Nevyčerpávající - to sedí, opravdu. Jinak povídka, samozřejmě, že začátek je nudnější, to byl v podstatě záměr. Navodit takovou tu šedivou, nudnou atmosféru všedního dne - možná se to nepovedlo jak jsem úplně zamýšlela, jak se dívám, tak za to se omlouvám a příště se pokusím napravit, ale jsem ráda, že se líbil aspoň konec :-)

8 Alex Alex | Web | 5. března 2012 v 22:17 | Reagovat

Na začátku povídky jsem si říkala, že mě čeká snůška melancholie. Pak mě to zaujalo, protože to skvěle vystihovalo mé pocity, jak mě vše štve, ale nic s tím neudělám a pokračuju v přetvářce a snění. A na konci jsem se už usmívala, jak to bylo pěkné.
A múza si umí vybírat ty nejnevhodnější chvíle, tím je pověstná. Přeju pevné nervy se školou, ať si konečně můžeš připadat taky odpočatě a pohodově.

9 Surynka Surynka | Web | 14. března 2012 v 14:39 | Reagovat

Tak tohle se mi opravdu moc líbí :-) Přečetla jsem tu snad všechno (teď i tohle) a zase  netuším, co dělat? Doufám, že se ti poštěstí sem v brzké době něco dalšího přidat :-)

10 Illian Illian | Web | 14. března 2012 v 16:50 | Reagovat

[8]: Děkuji, jsem ráda, že se líbilo, jinak múza, no jo... to by bylo na celou knihu :-D Škola sice dává zabrat, ale snad zveřejním co nejdřív novou povídku :)

[9]: Všechno O_O ? Páni, na to snad nevím co říct. :-) Jsem poctěna...:)

11 Faira Faira | Web | 18. března 2012 v 17:51 | Reagovat

Jak mě se po tomhle čtení stýskalo... :-)
Líbí se mi obrázek, líbí se mi texty - až nehezky moc se v tom sama vidím. Já i spousta dalších lidí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama