Pro teď

31. března 2012 v 16:59 | Illian |  Jednorázovky
Myslím, že tohle perfektně splňuje označení jednorázovka. Je to v podstatě jenom popis chvíle. Drobného okamžiku něčího života, ale třeba se bude líbit. Pro mě to má takový trochu podivný význam, ale proboha nic v tom nehledejte, ano? Je to dost naivní, když na to koukám zpětně, ale tak co už :)

Pro teď

"To tedy není moc dobré."
"Ale je! Za B! To je úžasné! Nikdy bych nečekala, že dostanu tak dobrou známku."
"Ale kdyby ses učila o něco víc a neseděla pořád u toho počítače…"
Přestala ji poslouchat. Nemělo to cenu. Stále to samé. Nepřetržitě.
…kdybys neseděla celou dobu u počítače….kdybys pořád nečetla to, co se netýká školy…kdybys nechodila tak často ven…kdybys neměla život!
"…oucháš mě?!"
Sakra!
"Já si půjdu uklidit do pokoje. Ano?"
"Hmm…"
Hm. Takovou odpověď člověk dostane vždycky. Už mě to nebaví. Musím ale vydržet. Musím. Musím se učit a musím to zvládnout. Pak…pak budu sama. Nezávislá! Konečně bez otravných připomínek. Pak…ale to pak znamená tak mnoho.
Unaveně se posadila před počítač a na rtech jí pohrával jemný úsměv. Kde jinde se taky mohla usmívat, než ve svém království? Ve svém pokoji, kde měla všechny své sny, fantazie a představy pečlivě střežené jako v tom nejbezpečnějším trezoru? Kde jinde?
Stačilo se naklonit nad klávesnici a začít psát. Mohla stvořit a zničit cokoliv chtěla. Mohla vytvořit Utopii, mohla stvořit samotné Peklo. Ale dnes to neudělala. Její ruce tiše spočinuly před těmi malými tlačítky s písmeny a ona se jednoduše dívala z okna. Ve výhledu jí trochu bránila azalka, kterou kdysi dostala jako dárek, ale i tak… nechala své myšlenky plynout, kam se jim zachtělo. Jako řeku, které nic nebrání v její cestě. Byla unavená. Unavená tím snažením. Unavená snažením, za které nic nedostane. Žádnou odměnu, žádný dárek… hlavně žádnou pochvalu. Ani malým slůvkem ji nikdy nepochválí. Kdy naposledy jí řekla, že se jí něco povedlo? Kdy naposledy? Kdy to bylo? Už si ani nevzpomíná. Proč taky. Proč myslet na něco, co se stalo tak dávno.
Ušklíbla se. Dávno…najednou se prudce narovnala. Dávno bylo i to druhé. Ta slova, po kterých toužila z hlouby duše, ale nikdy je neslyšela. Jednoduchá. V podstatě příšerně kýčovitá. Ta, na která čekala svůj celý život. Věděla, že je už pozdě. Už dlouho bylo pozdě. Hranice, kterou překročila, se nedala překročit zpět. Její srdce, její duše. Vše halily ledové štíty, které nemohl nikdo probořit. A ona ani nechtěla. Nepřipouštěla si ostatní blízko. Neměla to ráda. Bála se? Snad. Ale jinak už žít neuměla. Možná čeká na někoho, kdo ten led zboří. Na ledoborec, který v něm objeví nějaké praskliny, ale tušila, že už tam není ani ta nejmenší skulina. Tušila, nebo věděla? Někde hluboko, hluboko v ní byla správná odpověď, ale vydat se tak daleko znamenalo bolest a to ona nechtěla. Nemohla.
Miluji tě…mám tě rád…mám tě ráda…cha! Tolik by chtěla slyšet něco takového, ale…co by se stalo, kdyby se konečně dočkala? Co by se stalo? Bála se toho, že by se nestalo nic. Jednoduše by už nic necítila. Žádný hřejivý záchvěv v srdci.
Usmála se. Srdce. Orgán tepající s neúnavnou vytrvalostí. Umožňující jí dýchat, myslet… a i když to byla jenom velice stará metafora, dokázal bolet víc, než kdejaké zranění. Palčivě, mučivě, strašně moc! Je dospělá a dospělí nepláčou… ach kéž by.
"Už jsi hotová? Co tu jen tak sedíš?"
"Ale nic… jen jsem chvíli přemýšlela."
"Jistě, tak se koukej učit, ať je to příště za A."
"Ano, mami…"
Prásknutí dveří.
Průvan? Nebo to udělala schválně? Okno bylo zavřené…ach jo…
Přitáhla si výpisky ze školy, ale sotva vnímala co se na bílých stránkách píše. Sotva dokázala otevřít svoje myšlenky pro vědomosti napsané modrým perem. Ne. Musí uniknout. Utéct! Utéct tam, kam za ní nikdo nemůže. Tam, kde je v bezpečí. Do svého nitra. Do místa, kde není zlo, kde není nebezpečí. A pak to uviděla. Uviděla hory, stromy, řeku. Bublající potůček vyvěrající kousek od domu. Seděla ve velké knihovně. Nádherné. Starobylé. Tmavé dřevěné police se prohýbaly pod vahou tlustých knih a na ochozu ji tiše pozorovaly žebříky. V krbu praskal oheň a z kuchyně se linula nasládlá vůně pečícího se masa. Zároveň k ní doléhala tlumená hudba. Klavír, housle…tak líbezné a gradující. Rachmaninov? Určitě. Klavírní koncert. Adagio Sostenuto. A na pozadí toho všeho? Nůž dopadající na dřevěné prkýnko. Usmála se. Kniha v jejích rukou dopadla na zem a ona ji překvapeně zvedla.
"Kabinet kuriozit," přečetla si zamyšleně titul a její úsměv se prohloubil ještě víc.
"Ach…" vydechla spokojeně. Její srdce doslova plesalo radostí. Nikdy by si nemyslela, že je něco takového možné. Nikdy. Takové štěstí. Ta nádhera všude kolem…dětský pláč z vedlejšího pokoje. Tiše se zvedla. Opatrně došla až ke svému synovi.
"Pšš… nesmíš vzbudit sestřičku," šeptala uklidňujícím hlasem a automaticky si vzala dítě no náruče. Jakoby to dělala pořád, začala jím pohupovat a zpívat písničku. Dávno ztracenou v její mysli. V hlubinách času.
" Slunce šlo spát
za hromádku klád
na nebi hvězdy klíčí.
Už nepracuj, mravenečku můj,
schovej se do jehličí…"
Zavrzání dveří jí polekalo. Prudce se otočila i s chlapcem a pak se jí na tváři rozlil úsměv.
"Vyděsil jsi mě."
"Rád tě poslouchám, když zpíváš."
"Musí to znít hrozně falešně."
"I kdyby. Vždycky to zabere."
Cítila, že její tvář musí doslova zářit blahem. Všechno bylo dokonalé. Přesně takové, jaké si vždy přála.
"Chceš si ho pochovat? Dojdu mu pro sestřičku," zašeptala a doufala, že přijde blíž. Najednou ho moc potřebovala. Cítit jeho náruč a zároveň mít obě své děti u sebe. Potřebovala to. Potřebovala se cítit živá. Neváhal ani chvíli. Snad vytušil, co se jí honí hlavou.
Dívenka spala jen pár kroků od nich. Pak už mu nic nebránilo je všechny obejmout a lehce ji políbit…
To ji probudilo ze snění s otevřenýma očima. Zamrkala na tmavý monitor a zápisky před sebou.
"Teď není čas na idylické představy," zamumlala a snažila se z hlavy dostat letmý polibek. Nebyl skutečný. Nikdy nebyl skutečný. A nikdy nebude. Ale jednou…možná…kdo ví…
Teď se musí učit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 A. A. | Web | 31. března 2012 v 17:04 | Reagovat

A jde se číst ;-)

2 Mia Mia | Web | 31. března 2012 v 17:07 | Reagovat

Krásné. Moc hezky jsi to napsala. :)

3 Any :) Any :) | Web | 31. března 2012 v 17:08 | Reagovat

Pěkné.

4 A Brunette A Brunette | Web | 31. března 2012 v 17:13 | Reagovat

Krása :-)

5 Amestea Amestea | Web | 31. března 2012 v 18:11 | Reagovat

Tak tohle přesně znám :-D A že je to nádherné snad ani zmiňovat nemusím... ;-)

6 Illian Illian | Web | 31. března 2012 v 19:46 | Reagovat

Páni. Děkuji! Nečekala jsem, že někdo tak rychle zareaguje...:)

[5]: Zmiňovat nemusíš, ale moje ego teď prorazilo strop :-D

7 Amestea Amestea | Web | 31. března 2012 v 19:51 | Reagovat

[6]: Měla by sis začít zvykat, protože pokud vím, něco podobného tvrdím u každé tvojí povídky :-D  ;-)

8 Illian Illian | Web | 31. března 2012 v 20:01 | Reagovat

[7]: Ale to nee! Já si nesmím zvykat :-D To by mi moc stouplo sebevědomí a to by nešlo. Už teď se vždycky tetelím blahem, když chválíš :)

9 Amestea Amestea | Web | 31. března 2012 v 20:37 | Reagovat

[8]: A to ještě nevíš, že tě v podstatě beru jako vzor... :-D  ;-)  :-)

10 Illian Illian | Web | 31. března 2012 v 21:17 | Reagovat

??? Cože? To...to jako fakt? No...já...já nenacházím slova. Wow. Vážně nevím co říct a věř mi, to se mi skoro nikdy nestává. Snad jen mohu říct: Je mi ctí :)

11 Amestea Amestea | Web | 31. března 2012 v 21:50 | Reagovat

[10]: Mně je ctí. :-)  :-D

12 Surynka Surynka | Web | 1. dubna 2012 v 0:07 | Reagovat

Nádhera! Tolik pocitů, ztrácela jsem se v tom, jako bych to byla já... jako bych byla tou osůbkou... prostě jsi to popsala tak dokonale,že jsem měla pocit, že to jsem já, protože se to četlo tak krásně a jednoduše... :D Prostě je to moc hezký :-) :-D

13 Faira Faira | Web | 1. dubna 2012 v 12:51 | Reagovat

Mám moc ráda jen takové útržky něčích životů, které jako by byly úryvkem spousta z nás. Asi většina lidí má takovou představu, život ve kterém by cítil opravdové štěstí... No nic, zpátky na zem.

14 Alex Alex | Web | 2. dubna 2012 v 21:49 | Reagovat

Krásné, jinak to ani neumíš:) Zlá matka se už v několika tvých povídkách objevila, jak jsem si všimla, ale tak proč ne. Na začátku jsem se s tou dívkou vcelku ztotožňovala, jak se těší na to pak, až bude nezávislá.
Ovšem ta pasáž na konci, kdy jsi nás zavedla do snového světa, byla moc milá, nádherné snění. Ale pak ta realita.

15 Taychi Taychi | Web | 8. dubna 2012 v 11:53 | Reagovat

Já chci krásnou starobylou útulnou místnost... Chci si splnit své sny... Chci. A jednou to udělám! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama