Nepatří do tohoto světa

8. dubna 2012 v 18:30 | Illian |  Jednorázovky
Dobrá, dobrá. Kdo mě zná, tak ví co čekat a věřte mi, je to podobné jako jiné moje jednorázovky. Víte…já měla zase tu samou divnou náladu a to pak tvořím tohle. Na konci je dokonce…huh…nazvěme to pokusem o básničku :) a uvidíme, jak to dopadne…
P.S.: Ta obrázko-věc je moje práce. Není to přímo k tomuhle, ale říkala jsem si, že se to k tomu tak trošku (mírně) hodí, tak proč ne :-)

Nepatří do tohoto světa


Ach kdybys mě tak mohla pochopit! Kdybys mě jen chápala! Copak je to tak těžké? Nejsem génius. Nejsem Einstein. Nejsem ani skvělý spisovatel, hudebník či malíř. Jsem, jaká jsem. Jsem prostě malá, malá a bezvýznamná, ale jsem tvá dcera, cožpak to nevidíš!?
Slzy nechala stékat na polštář a dál se tiše dívala z okna. Myšlenkami však nebyla ve svém pokoji. Neopírala se v nich o polštář, zabalená do deky. Ne…byla tam, tam ve vedlejší místnosti. S matkou, kterou očividně nikdy nepotěšila. Byla tam… jen v jiném čase. Ulpěná na té jediné vzpomínce. V tom drobném světlém diamantu ve své hlavě, který opatrovala jako největší poklad světa.
Malá holčička. Tmavé vlásky rozčepýřené kolem celé hlavy a s bezstarostným úsměvem na tváři. Bez vědomosti toho co ji čeká. Bez doufání v lepší zítřky. Žijící okamžikem. Usmívající se pro každou hloupůstku.
Ze rtů jí splynul táhlý povzdech. Spíš vzlyk než smysluplné slovo. Ne…opatruje vzpomínku, která v každém okamžiku, když jí vytane na mysli, přivodí jen a jen bolest. Utrpení, jako by jí někdo rval srdce z těla.
Ach kéž by to tak někdo učinil! Kéž bych nic necítila! Kéž bych byla jako ostatní v mém věku. Starající se o své. Plkající o láskách. O chlapcích…mužích…o dětech. Ach kéž by mi někdo vyrval všechnu tu bolest z těla, aniž by po ní zbylo byť jen smítko!
Sevřela polštář pevněji. Jako by to byl záchranný kruh. Zábradlí na vrcholku hory, ze které by jinak mohla spadnout. Proč měla najednou pocit, že kdyby tu věc plnou peří pustila, tak se zřítí do propasti, ze které není návratu? Proč? Ach proč jen, proč…
Místo smutku, se najednou ozval vztek. Zlost nad sebou samou, nad matkou, nad tím vším co se děje kolem ní! Na to, jak jsou lidé zlí. Jak se k sobě chovají! Roztřásla se a měla chuť do něčeho praštit. Ale ne! Neudělá to. Stejně jako vždycky se jednoduše půjde projít. Třeba jí čerství vzduch vyžene z hlavy nebezpečné myšlenky. Třeba jí procházka navodí pocit svobody. Třeba bude moct roztáhnout křídla a na chvíli uniknout ze zámku bolesti.
Zašustění bundy a cvaknutí zámku. Tak málo stačilo, aby se ocitla na ztichlé ulici. Pár lamp a nádherný srpek měsíce. Hned se cítila lépe. Popošla sotva pár kroků k parku a zaklonila hlavu. Hvězdy.
Tak daleko a přesto tak blízko.
Natáhla ruku a představovala si, že se dotýká těch zářivých bodů. Jak moc chtěla pryč. Chtěla se rozeběhnout ke hvězdám, k měsíci. Pryč od předsudků, očekávání. Pryč jen a jen za svými sny. Tam kde není bolest, tam kde není smutek, kde nejsou žádné slzy. Chtěla utíkat a utíkala. Nazdařbůh, s hlavou obrácenou k nebesům.
Neznat park tak dobře, jistě se brzy rozplácne na zemi. Takhle jenom vrazila do něčeho měkkého. Měkkého a teplého. Hřejivého. Vyděsila se.
"O…omlouvám se!" vykoktala a automaticky začala couvat. Ne, nebyl hrozivý. Nebyl ani škaredý, ani překrásný. Neměl uhrančivé oči…jednoduše byl a to ji zřejmě vyděsilo víc než cokoliv jiného. Dokonce věděla, kdo to je. Nemusela se ani moc namáhat, odkud jeho tvář zná. Z těch pár lidí, kteří žili v jejich malé vesničce, zrovna jeho potkávala dost často. Jaká to ironie. Hrobník…
"Nemusíš se mě bát. Vážně…"
"Nebojím se. Jenom zrovna dnes nestojím o společnost," zamumlala s pohledem na lopatu v jeho ruce a navzdory všemu racionálnímu ve své hlavě se jí pod kůži přece jenom vetřelo semínko strachu.
"Chápu."
To ji zarazilo.
"Vážně?"
"Být hrobník není zrovna společenské zaměstnání. Jistě, potkám spoustu nových lidí, ale zrovna s nimi si moc nepokecám."
Vyprskla smíchy a ten šeredný černý balvan náhle spadl z jejího srdce - až teď si uvědomila, že tam vlastně byl. Svazoval ji. Ničil. Tlačil pod svou tíhou.
"Ne vážně… nejsou to zrovna řečníci."
"Já…rozumím, jenom…prostě jste mě rozesmál."
"To bylo špatně?"
"Ne. Naopak. Jste po dlouhé době první živý člověk, který mě skutečně rozesmál."
"To nezní nijak šťastně."
Smutně se usmála.
"Víte…já to nechápu. Lidé jsou tak zlí a…a já chci jen snít své sny," jen co to dořekla, uvědomila si, jak pateticky to zní. Ale on se nesmál. Nedělal si z ní srandu. Tiše opřel lopatu o strom a rukou jí pokynul, aby si sedla. Co na tom, že budou sedět na studené zemi blízko hřbitova. Co na tom, že je tráva mokrá…
"Myslím, že ti rozumím víc než bych chtěl."
"Ale…ale…já…" blekotala překotně a snažila se pohledem vyhnout jeho očím. Bála se toho, co by najednou mohla vidět.
"Máš v hloubi duše pocit, že nepatříš do tohohle světa. Že je tu příliš zla. Příliš temnoty, než abys mohla volně dýchat."
"Jak…?"
"Je víc lidí, kteří to tak cítí. Věř mi. A ti, co si tohle nedokážou uvědomit, jednoduše všechen svůj žal a zoufalství pohřbili hluboko v sobě."
"Ale já nechci mnoho," zakňourala a ze všeho nejvíc mu teď připomínala ztracené děvčátko uprostřed lesa. Nebezpečného zlého lesa, který by jí mohl ublížit. "Jenom chci, aby mě měla ráda. Vážně. Chci, aby si uvědomila, že jsem prostě výjimečná jenom tím, že jsem její dcera. Že jsem z její krve, ale…ona je…je…nesnáší mě. Ať se snažím, jak se snažím."
Byl by si povzdechl nad jejími problémy, ale tolik mu připomínaly vztah s otcem. Tolik to připomínalo hoře poloviny lidí, které znal. Jenomže ona snad opravdu nesnila o nebeských zámcích.
"To je to jediné co si přeješ?" zeptal se jemně a doufal, že nevyvolá vzteklou reakci, jako naposledy, když se snažil uklidňovat ženu. Ale tahle…tahle přímo před ním se jenom usmála. Do dálky. Pryč, někam kam nevidí a znovu promluvila. Ani to snad neříkala jemu.
"Ne. Přeji si mít knihovnu. Přání je to bláhové, ale jednoduše chci velkou knihovnu. Plnou zaprášených knih. Třeba i malé knihkupectví. Nic víc, nic míň. Chci jenom tohle. Přeji si jen tohle a trochu…trochu…" zlomil se jí hlas a opřela si hlavu o strom. Dlaní si přikryla oči, jako by nesnesla pohled na zářící hvězdy. Na smějící se měsíc. Jako by nesnesla vědomí, že se dívá na její třpytící se slzy.
"Lásky."
Přikývla. Nic neudělal. Seděl vedle ní a tiše ji sledoval. Najednou nevypadala jako malá holčička. Teď byla zoufalou ženou, na pokraji svých sil. Však kdo jiný by také mluvil s hrobařem?
"Můžeme něco dělat?" zamumlala mezi vzlyky a pomalu spustila dlaň na zem. Oči se jí leskly slzami a v ten okamžik mu připadala neskutečná. Krásnější, éteričtější než jakákoliv jiná žena, kterou kdy potkal.
Sakra…
"No…musím vykopat jeden hrob," vyhrkl a jen co to dořekl, tak by si nejraději ukousl jazyk. Zase to pokazil. Jenomže její slzavý úsměv ho vyvedl z omylu. Popadla opřenou lopatu a energicky čekala, až i on vstane.

Kopala hrob. Zarývala rýč do země a čekala, až uvolněnou hlínu lopatou odhází. Bylo to neskutečné. Surreální a přesto…
"Je to jako terapie!"
"Cože?"
"Myslím, že kopání hrobů by měla být terapie. Nebo rozhovory s hrobníky. Je mi…mnohem líp," konec věty zamumlala tak, že ji sotva slyšel.
"Myslím, že v takovém případě by stoupl počet sebevražd."
"Ale to ne!"
"Ale ano. Jen si vezmi sebe."
"Prosím?"
"Kopeš se mnou hrob. Ale pro koho?"
Zarazila se a cítila, jak rýč padá k zemi. Nepustila ho. Ale její ruce…její ruce tu prostě nebyly. Upřela na něj zoufalý pohled.
"Nerozumím tomu."
"Nikdy bych neřekl, že ta usměvavá dívka, kterou jsem potkával, spáchá sebevraždu. A to hned před hřbitovem."
"Ale…ale…to…přeci…" koktala zaraženě a až příliš živě si uvědomovala bolest, která se jí najednou zařezávala do krku. Lano? Kde se tu vzalo lano?
"Možná jsem ti to měl říct dřív…ale…s duchy to stále ještě neumím. Vím jenom, že když tvé tělo pohřbím. Dojdeš pokoje. Nebo si to myslím. S ostatními jsem nikdy tolik nemluvil…"
"To přeci není pravda!" vykřikla a prudce udeřila do kamene po své pravici. Sesunul se do jámy a ona si šokovaně uvědomila, že je to náhrobek. Její náhrobek.

Plakat tak dlouho,
dokud již nebudou slzy.
Cítit horkost slaných kapek,
dokud budou na mé tváři.
Usmívat se mezi tím,
dokud nezlomí se mi,
srdce, jež bolí a trhá se na kusy.

Být roztrhán na kusy,
city, které nemají předsudky.
Být mrtvý v nitru,
cítit bolest ze žáru.
Být na konci sil,
ztrácet naději.
Být tím,
kdo do tohoto světa nepatří!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alča Alča | Web | 9. dubna 2012 v 13:36 | Reagovat

1) Nádherný obrázek. Možná bys mi mohla pomoct něco ilustrovat :))
2) Krásná báseň na konci, máš velký potenciál.
3) Příběh...pěkný, pěkně jemně a plynule napsaný, dobře se mi to četlo. Konec nečekaný, myslela jsme, že bude happy-end - a on byl spíš šok :)

Prostě hodně dobrý článek :))

2 Illian Illian | Web | 9. dubna 2012 v 14:45 | Reagovat

[1]: 1) No, klidně, záleží ale, jak budu mít čas :)
2) Wow, děkuju. Od tebe to vyznívá úplně...úplně skvěle, moje ego to chudák neunese :-D
3) Jsem ráda, že se to dobře četlo a šok, uhm...no jo no, já si nemohla pomoct :D
Opravdu moc děkuju :-)

3 Surynka Surynka | Web | 9. dubna 2012 v 19:24 | Reagovat

Teda!
1. obrázek se mi moc líbí, vypadá zajímavě a k povídce se hodí :-)
2. Nevím, co si mám o povídce myslet a co mám napsat *myšleno v dobrém*  Já čekala, že to skončí nějak... vesele, Že třeba najde způsob, jak si pomoct a netrápit se jenom a ono...huh, hooodně zajímavý a líbilo se mi to :D

4 Alex Alex | Web | 10. dubna 2012 v 20:37 | Reagovat

ou, kruté, zajímavé, skvělý nápad s tím duchem!

5 Illian Illian | 11. dubna 2012 v 20:32 | Reagovat

[3]: Jsem ráda, že se líbilo :-) Ale...no, šťastný konec nějak prostě nebyl v mé náladě :D

[4]: Děkuju. :)

6 Amestea Amestea | Web | 13. dubna 2012 v 19:17 | Reagovat

Ten konec mě překvapil. Já tak nějak douvala v happyend... Ale i tak to bylo, ostatně jako vždycky, úžásné. :-)

7 Amestea Amestea | Web | 13. dubna 2012 v 19:18 | Reagovat

[6]: Doufala... Sakryš... :-D

8 Lucerna Lucerna | Web | 14. dubna 2012 v 21:24 | Reagovat

Krasne. Milujem tvoje poviedky :-).

9 Illian Illian | Web | 15. dubna 2012 v 11:52 | Reagovat

[6]: Děkuji, jinak...jak jsem kdesi napsala v komentech, nějak jsem se na ten happyend necítila :) Snad příště...

[8]: Děkuji. Opravdu. Jsem ráda, když se líbí :-)

10 Lucerna Lucerna | Web | 17. dubna 2012 v 22:45 | Reagovat

A som tu zas:-). Mozno si povies ze ked som to citala znovu, tak som nemala znovu aj komentovat.. Nedalo mi to, pretoze ma fascinuje. Fascinuju ma tie priania, aj ja mam totiz velmi podobne :-). Som rada, ze to neskoncilo ako happyend, ziskalo to uzasne caro 8-). Teda nie ze by som si stoho chcela brat priklad :-D. Hehe to urcite nie, ale zivod nie je len o stasti. To bude asi tym :))

11 Laura Meliss Laura Meliss | E-mail | 25. listopadu 2013 v 0:20 | Reagovat

Nikdy jsem nečetla ..něco tak úžasného.
Na konci příběhu jsem to nevydržela..a rozbrečela se jako malá holka.
"Klobouk dolů" !

12 LestezLaw LestezLaw | E-mail | 11. ledna 2017 v 3:47 | Reagovat

viagra stories
http://viagrawithoutadoctorprescriptionstore.com - viagra no prescription
  viagra 5 mg online profile
<a href="http://viagrawithoutadoctorprescriptionstore.com">viagra without a doctor prescription usa
</a> - viagra review
viagra free trial

13 Edwazdsep Edwazdsep | E-mail | Čtvrtek v 1:10 | Reagovat

cialis commercial black couple your profile
http://cialiswalmartusa.net - generic cialis at walmart
  cialis 20mg side effects new posts
<a href="http://cialiswalmartusa.net">cialis over the counter walmart
</a> - cheaapest cialis
pharmshop

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama