Moře

3. září 2012 v 18:04 | Illian |  Jednorázovky
"Napíšu o výzkumu!" prohodím aktivně a otevřu Word. Pak…to trochu nevyjde :D Dobrá, trochu víc. Tohle je opět…no…povídka asi ne, ale řekněme taková polo-úvaha. Trochu jsem si hrála s přirovnáním a metaforou to víte…jsem blázen.
Zdroj obrázku: -><-

Moře


Člověk má přátele. Má rodinu. Má v podstatě všechno, co je třeba k životu a přesto se může cítit prázdný. Nenaplněný, neúplný. Díváte se na film od Disneyho a říkáte si, jaké to není úžasné. Ti malí přemůžou velké, i ti, do kterých by jste to neřekli, mohou být tím, kým chtějí. Rodina vás podrží. Přátelé vám pomohou a láska je nadevše. To všechno je krásné. Jistě, ale…život není film od Disneyho. Život je něco osamělejšího, temnějšího a mnohem opuštěnějšího. Je to jako dýchat skrz stěnu. Skrz závoj, který ne a ne sundat. Je to jako chtít skočit, ale nemít kam.
Člověk sedí nad učením a kromě otázek k čemu to všechno vlastně je, ho napadá…je tohle to co opravdu chci? To co je opravdu důležité? Nebo je to jenom další lež, kterou si namlouváme. Kterou křičíme do okolí aby si ostatní mysleli…aby si mysleli co? Že se máme skvěle? Že je pro nás život krásným zářivým místem, plným cukroví a radosti?
Proč jsou to právě ti nejusměvavější lidé, kteří nejvíc trpí. Ti, co se smějí, jsou dobrými přáteli a nikdy vás nenechají na holičkách. Proč jsou to tihle, kteří trpí, pláčí, žijí v temnotách a neví. Neví jaký život by měli žít. Jenomže oni už jsou takoví. Neřeknou, nenapíšou, neukáží. Nemůžou…kdo ví, proč. Jednoduše už jsou takoví. Nikdy by to do nich člověk neřekl. Člověk by si prostě při pohledu do té rozesmáté tváře nepomyslel, že patří ztracené duši. Duši, která si může vyplakat oči z té prázdnoty a samoty v srdci.
Možná jim přesně o tohle jde. Možná je tohle jejich smysl života. Být tu pro ostatní a tiše mezi tím trpět. Možná je tohle jejich život
Kdo vlastně řekl, že je život je cesta? Že je to jako lano, které se odvíjí během toho, co rosteme, chodíme do školky, školy, univerzity…kdo řekl tohle? Kdo? Přála bych si to vědět, protože bych se mu vysmála. Život není cesta. Cesta vede z bodu A do bodu B a to život není. Možná vede od narození ke smrti, ale rozhodně ne přímo. A rozhodně ne tak jednoduše jako cesta. Život je spíš jako moře. Plné kapek, proudů a ryb, které může člověk při plavání potkat. A pak přijde vlna. Velká a hučící, která ho stáhne pod hladinu. Je jenom na něm, jestli vyplave. Jestli se zachrání a jestli to bude bolet, nebo ne. Asi bych se měla naučit v tomhle moři plavat. Protože zatím, zatím to jenom bolí. Moc to bolí. Není to ten druh bolesti, jako když si narazíte koleno o stůl, nebo když rukou praštíte do zdi. Ne…je to jako tlak, který tíží váš hrudník a vy se nemůžete nadechnout. Je to jako ocelová pěst, která vám buší uvnitř těla a vy s tím prostě nemůžete nic udělat. A tak jenom čekáte. Doufáte, že ta pěst zmizí. Že ten tlak odezní, ale…ono pořád nic.
Říkáte si, jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě musím čekat? Ale není tu nikdo kdo by vám odpověděl. Není tu nic, co by vám řeklo, kolik času zbývá. A tak se pořád snažíte dostat nad hladinu. Někdy vás vlny vynesou výš a vy jste chvíli šťastní. Zapomenete i na ty temné hloubky, jenomže pak…pak vás vlna hodí zpět a vy se dusíte. Kašlete a vaše tělo začne znovu trpět.
Jak to dopadne? Přijede loď, která vás zachrání? Nebo v tom moři utonete? Dobrá otázka. Znát tak na ni odpověď. Ale ještě lepší je otázka, jste v tom moři vlastně sami? Nebo vám někdo háže záchranný kruh a vy ho prostě nevidíte? Plavete jako slepci a hledáte něco, co už dávno máte?
Já plavu…a dívám se. Jenomže, plavu sama. Žádná loď, žádný kruh. Jenom hloubky a výšiny. A pořád sama.

"To bylo docela dobré, Lily. Jen by to příště nemuselo být tak melodramatické. A zkus to příště hlasem, který nezní jak pohřebák, ano?"
"Ale…"
"Žádné ale, ještě jsem neskončila. Napadlo mě…proč vlastně přirovnáváš život k moři a…proč nepíšeš o něčem hezkém? O dovolené nebo tak něco? Tohle je příšerně….pochmurné."
"Ale měla to být úvaha…"
"No, nevím jestli je to úvaha, jen říkám, že …takhle, nemyslíš to doufám vážně, to co jsi napsala, že ne?"
Jak bych mohla…
"Proč nic neříkáš? Podívej, já neučím češtinu, ale tohle…chápej. Je to příliš nerealistické, nebo jak to říct. Je to…jako by to psal sebevrah. Jestli mi rozumíš. Někdo, kdo pochybuje a nevím co ještě, z nějakých bláhových důvodů a chce se zabít."
"Ale vždyť jsem to napsala já."
"A ty sebevrah nejsi, že? Už chápeš kam tím mířím?"
"Ne."
"Odpusť si ten tón ano? Chci jen říct, že to přeci není pravda. Život je krásné místo a to cos napsala. No, pro mě za mě…"
"Odkdy je život krásné místo?"
"Mladá dámo, život je krásné místo. Copak se přeci neusmíváme?"
"Hmmm…"
"Hm. To je mi odpověď. A teď to běž přepsat, nebo co chceš, to je mi jedno. Na večeři ať jsi ale v kuchyni."
"Jistě. Už jdu."

A ještě něco. I když už ten usměvavý člověk…když už něco řekne. Je tu někdo, kdo by ho vyslechl? Je tu někdo, kdo by to volání o pomoc uslyšel?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lucerna Lucerna | Web | 3. září 2012 v 21:39 | Reagovat

Zivot je krasne miesto len pre slepych a neskrotnych optimistov. Ostatny ak chcu prezit musia sa zamerat na svetle okamziky a nehodiece skrtnut...
Lily nedaj sa ! :-D

2 pavel pavel | Web | 3. září 2012 v 23:16 | Reagovat

Už jsi se u mne dlouho neozvala. Jak se máš? Přečtu si to před spaním a snad nebudu mít hrozné sny. :-D

3 Hugo Bugo Hugo Bugo | Web | 3. září 2012 v 23:20 | Reagovat

život je barevnější, než disneyho celovečerák, když se vymotáš z těch černobílých sraček. "Naštěstí" jen chvíli, než se zase vrátíš k němé grotesce, to asi proto, abychom měli, na co vzpomínat, k čemu se upínat, po čem toužit a pro co žít...

4 pavel pavel | Web | 3. září 2012 v 23:34 | Reagovat

Nezklamala jsi mne...  pochmurná úvaha jako tvoje povídky. Ta práce na vykopávkách je pro tebe jako stvořená. :D
Taky mám takové myšlenky, ale to by se člověk zbláznil, kdyby se jimi tak hodně zaobíral.

5 Illian Illian | Web | 4. září 2012 v 10:09 | Reagovat

[1]: Trochu blbé je, když těch světlých okamžiků je poskrovnu a člověk se plácá jenom v tom příslovečném bahně. Ale Lily přeju úspěch :-D

[2]:[4]: Neozvala a mrzí mě to. Byla jsem dlouho pryč...uhm...v hrobě (doslova :D ). Jinak jsem ráda, že jsi se tu zase ukázal. Tvé příspěvky potěší a ano, je pochmurnější a ano, pomalu se k tomu zbláznění blížím :-D

[3]: Proto jsem to přirovnala k vlnám na moři. Jednou nahoře, podruhé zase dole. Bohužel, ten barevný svět je vidět jen kratičkou chvíli...a to ještě když člověk chce. Jinak vidí šedivé cosi, co smrdí :-D

6 Lucerna Lucerna | Web | 4. září 2012 v 13:55 | Reagovat

[5]: Uplacame bahennych snehuliakov a zabudneme  ;-)

7 Alex Alex | Web | 4. září 2012 v 21:31 | Reagovat

Wow, to bylo opravdu skvělé zamyšlení. Moc se mi líbila ta část o cestě a o bolesti. Možná se tebou nechám i inspirovat ;)

8 Surynka Surynka | Web | 8. září 2012 v 20:35 | Reagovat

Páni... já nevím, co na to říct. Ta úvaha o moři a životě, naprosto neuvěřitelně mi to k sobě patřilo, zapadalo to do sebe a když jsem na konci četla tu reakci na to, myslela jsem, že tu ženskou (ať to byl kdokoliv) asi uškrtím. Tak krutě se chovala k někomu, kdo si nebyl jistý...
Naprosto dokonale napsané a dávám 5 hvězdiček pro zdůraznění mého nadšení :-)

9 Avalon Avalon | E-mail | Web | 8. září 2012 v 22:54 | Reagovat

Život je jako moře... Obdivuji, kolik pocitů dokážeš vložit do psaní. Nejněžnější díla prý patří do poezie. Jestli ano, pak tohle je poezie bez veršů.

Čímž jsem samozřejmě chtěla vyjádřit, že je to skvělé :-D

10 Evelin Evelin | Web | 9. září 2012 v 0:45 | Reagovat

"...a proč nepíšeš o něčem hezkém?" Tak to mě dostalo :D.
Líbí se mi to přirovnání života k moři. Jelikož to vážně dokonale sedí. No vážně, život je jako když ztroskotáš někde uprostřed oceánu. Široko daleko žádný břeh a jediné co ti zbývá, je plavat. A doufat, že plaveš tím správným směrem. Většina se ovšem stejně utopí dřív, než se k tomu břehu dostane... Jo, toť velmi optimistická vložka :D. Už jsem vážně moc dlouho nic nenapsala. Nicméně, úvaha (či co to je, v těchhle útvarech se taky ani za mák nevyznám, i když bych měla xD) je to vážně pěkná.

11 Illian Illian | Web | 9. září 2012 v 22:09 | Reagovat

[6]: Wow...bahenní sněhulák...to bych chtěla vidět :-D Vážně...mohl by být i roztomilý :) Špinavý, ale roztomilý :D

[7]: Děkuji. Jinak...inspirovat mnou? Inu, proč ne :-) Já si to pak ráda přečtu.

[8]: Jej, ještě se červenám za ta slova chvály. Děkuji, jsem opravdu ráda, že se líbilo. Teď mi z toho asi stoupne efo...:D

[9]: No ne, děkuju. Poezie bez veršů. Oho...to budu muset někde použít, to slovní spojení se mi líbí. :)

[10]: Děkuju a to moře...no...mě to tak nějak napadlo a taky jsem si - tak nějak - říkala, že to celkem sedí, tak proč to nenapsat, že? :-D

12 Taychi Taychi | E-mail | Web | 14. září 2012 v 22:38 | Reagovat

Pro mě je život krásný. Možná jsem si prošla špatnýma věcma, ale teď jsou jich tisíce, co mi dělají radost a hlavně je okolo láska, která nemá protiklad. Je v každým z nás a mám radost z toho že můžu být. Že mohu lidi povznést a nabít pozitivní energií. I přes to všechno, co se děje, svět je krásné místo, ale musíte přijít na způsob, jak se na to koukat. Já na něj pomaličku přicházím a není to tak špatné. Ale chápu, že se občas někdo cítí takový prázdný, já také.

13 Fredy Kruger Fredy Kruger | 18. září 2012 v 13:04 | Reagovat

" Přestože stále se usmívám,
v temné kobce tu přebývám
kam jsem se před týdnem propadnul !

Nikdy již nepůjdu do hradu !
... navíc jsem tady o hladu!
Za každou cenu musím být sytý !"

Mužův úsměv jest křečovitý,
smích muže, jež sedí na dně !

Běda  až někdo tam spadne !

14 Alča Alča | Web | 26. září 2012 v 16:35 | Reagovat

Jako vždy - excelentní! :) Hlavně ta lidská hluchota nebo slepota (nebo jak to nazvat) k tomu, co říkají jiní a jak vnímají svět... obávám se, že ve většině mezidlidských vztahů to tak opravdu je. Že pod skořápku dohlédne málokdo.

15 chipchawii chipchawii | E-mail | Web | 6. října 2012 v 11:46 | Reagovat

Ahoj,
prosím tohle neber jako reklamu,ale jako prosbu o pomoc.Mohla by ses podívat na můj blog a ohodnotit můj článek..byla bych ti moc vděčná..děkuju!! :-)

16 Katjesska. Katjesska. | Web | 8. května 2013 v 0:44 | Reagovat

"Protože zatím, zatím to jenom bolí. Moc to bolí. Není to ten druh bolesti, jako když si narazíte koleno o stůl, nebo když rukou praštíte do zdi. Ne…je to jako tlak, který tíží váš hrudník a vy se nemůžete nadechnout. Je to jako ocelová pěst, která vám buší uvnitř těla a vy s tím prostě nemůžete nic udělat. A tak jenom čekáte. Doufáte, že ta pěst zmizí. Že ten tlak odezní, ale…ono pořád nic."
Jako kdyby jsi mi mluvila z duše. Nádhera. Nádhera z pravdivosti. A pak je to tedy úžasně napsáno.

17 outstep outstep | Web | 9. září 2016 v 2:29 | Reagovat

mobil půjčky do výplaty 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama