První

19. října 2012 v 9:23 | Illian |  Jednorázovky
Dobře, trvá mi to věky, než něco sesmolím a …uhm, můžu se vykecávat na začátek školy? Asi ne, co? :D Ale…řekněme, že můj život v posledních dnech nabírá velice - VELICE - zajímavé obrátky. Vážně. V tom…zvláštně-dobrém slova smyslu :)
Na druhou stranu, za to z části opravdu může škola. Čeká mě tří semestrová zkouška z anatomie a Merlin ví, jestli to udělám. Pak ještě zkouška z Antické mytologie, kde mi to přijde trochu jako jmenný seznam, ale jinak je to celkem zajímavé a zkouška z biochemie atd. atd. atd. Takže si umíte představit, jakou tu mám zábavu =.= Taky mě napadlo něco, co by bylo na delší povídku, ale...eh...prostě není čas...
P.S.: Dnešní příběh, jsem se snažila psát z pohledu takové té "naivní dívky" sami posuďte, jak se to vyvedlo, ale bylo to docela….divné XD
P.P.S.: Zdroj obrázku -><- (jako vždy)

První


Už vím jaké to je. Už to vím!
Zaradovala se. Vlastně…radost bylo dost slabé slovo. Bylo to jakési uspokojení. Ano…spokojenost. Ten hřejivý pocit, který vám dává pocit bezpečí. Ona to cítila. Cítila všechny ty divné pocity. Dobá. Aby si udělala seznam. Pobláznění. Odškrtnuto. Zběsilý tlukot srdce, kterému může říkat očekávání, nervozita, radost. Odškrtnuto. Nezměrné nutkání to udělat znovu a chtít víc a víc a víc a víc? Odškrtnuto.
"Do háje," zamumlala s pohledem na nejbližší strom. Kdyby tak mohla, praštila by do něj hlavou, ale vypadal špinavě. Tak se praštila jenom dlaní do čela. Snaha o to, aby se jí ta šedá věc v hlavě vzpamatovala, selhala. Báječné.
Ona chtěla…cítila, ale tak dobře, když to správně pojmenuje, cítila touhu. Něco, co jí bylo krajně neznámé. Něco, co její logické mysli, prostě odporovalo. Příčilo se jí to a hlavně, něco pro co neměla vysvětlení. Ať už logické, nebo iracionální. Prostě…neměla řešení. Rovnice, která před ní vyvstala, neměla řešení. A co má teď dělat…? Další rána do hlavy.
"K čertu."
"Klení ti moc nepomůže."
"Ale pomůže. Ne že ne. Takové šťavnaté klení umí setsakramentsky uvolnit."
"A potřebuješ se uvolnit?"
Otočila se. Ne, nebyl to on. Nebyl to nikdo, koho znala. Vlastně…tam nikdo nebyl. Ten temný stín, nemohl být člověk. Jako by byl nehmotný. Jakoby tam snad stál duch. Nebo stín. Ano stín…možná to byl jen její strach?
"Asi ano."
"Proč."
"On…mě…" polkla. Pohled upřený daleko dopředu a přesto nic neviděla. Před očima měla minulost, okamžik z minulosti. Tak krátký jako je mávnutí kolibříkových křídel, tak krátký, jako je mrknutí oka, jako hluboký nádech, jako myšlenka… "políbil."
"A to je traumatizující, protože?"
"Protože to není…nespadá to…nemá to…"
"Mládí."
"Prosím?"
"Jsi mladá. Přemýšlíš nad věcmi, nad kterými bys neměla, nebo spíše, které nejsou důležité."
"Já přemýšlím nad důležitými věcmi…aspoň myslím. Nebo…nebo ne? A kdo jste, že se mi snažíte radit?"
"Kdo ti radí? Pouze ti sděluji svůj názor."
"Snažíte se radit a to vás ani neznám."
"Ne? Ale já si myslím, že mě znáš až příliš důvěrně."
"Ne."
"Jsem ti pořád na blízku…"
"Ne…"
"Jsem tvou součástí…"
"Ne…"
"Jsem tvůj společník i přítel…"
"Ne…"
"Jsem ten, kdo ti řekne, kdo jsi…"
"Vím, kdo jsem!" ohradila se najednou pobouřeně.
"Ale jistě," uchechtl se.
"Nelíbí se mi, co děláte. Měl byste jít."
"To i ty."
"A kam?"
"Na podobné místo, jako jsi viděla před chvílí."
"Nerozumím…a opakuji, měl byste jít."
"Jsem tvůj protějšek, nemůžeš mě odehnat."
"Kdo jste."
"Jsem…řekněme, že jsem ten, co tě navrátí do reality. Kdo sundá ty růžové brýle, které máš."
"Prosím? Mluvíte jako…no…"
"Jako blázen? Jen si to o mě mysli."
"Tak?" zavrčela zlobně a přidala do kroku.
"Opravdu chceš vědět, kdo jsi, že?"
"Chci slyšet, kdo si myslíte, že jsem."
"Jsi první polibek, první slza i první úsměv. Jsi první láska, první osten žárlivosti. Jsi ten pocit, který je vždy první. Jsi první blázínek a první střízlík."
Zastavila se. Doslova jakoby zamrzla na místě.
"Prosím?"
"Jsi jako odvaha, má drahá. Jsi součástí toho koloběhu života kolem nás."
"Jasně. Jsem pouze imaginární pocit, který…který co vlastně? Pomáhá lidem? Je na x místech zároveň? Opravdu byste měl navštívit někoho, kdo by vám pomohl. Jsem si jistá, že nějaký dobrý psychiatr…"
"Tímhle mne nerozházíš. Jsi…no…řekněme, že jsi má láska. Jsi má první."
"První? A ty jsi co? Život?!"
Tentokrát vykročil on…a až po pár metrech pochopila, že by za ním neměla jít. Tma a tlumená záře hvězd rozhodně nebylo něco, co by jí dodalo odvahu. Ne…neměla za ním chodit. Neměla poslouchat divné postavy v parku. Neměla. Neměla. Až příliš pozdě si uvědomila, jak zle se zmýlila. Okouzlená bláznivými slovy. Až pozdě si všimla nože. Až moc pozdě se snažila uhnout…a až příliš brzy ucítila svou teplou krev jak si klestí cestu po její kůži. Ne, ona není první polibek, láska, ani první úsměv. Jen první obětí. První obětí vraha, který si přišel zahrát krvavou hru. Je první, ale určitě ne poslední.
Avšak přeci jen zjistila, kdo to byl. Kdo ji celou tu dobu provázel. Byl to její konec.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Surynka Surynka | Web | 19. října 2012 v 12:45 | Reagovat

Nevím, jestli to zní naivně, ale asi jo. Je to hezky ponuré a děsivé a vražedné. Navrch ti dávám pět hvězdiček, protože jsem se od toho nemohla odtrhnout :-)

2 Amestea Amestea | Web | 19. října 2012 v 18:29 | Reagovat

Možná je to tím, že jsem poslední dobou extrémně morbidní, ale líbilo se mi to. Vážně ano. :-)
A - neboj, já taky něco vyprodukuju jednou za uherský rok :-D

3 Alex Alex | Web | 19. října 2012 v 18:41 | Reagovat

Naivní ta dívka rozhodně byla. Konec se ti moc povedl :)

4 pavel pavel | Web | 19. října 2012 v 21:27 | Reagovat

To bys nebyla ty aby to takhle nekončilo. :D
Jestli studuješ medicinu, neskončíš nakonec na pitevně? :D :D

5 Illian Illian | Web | 20. října 2012 v 12:46 | Reagovat

[1]: Děkuju, jsem ráda, že se pochmurná a děsivá nálada ujala :D

[2]: Tak já bych ráda produkovala častěji, ale nějak není čas... Jinak moc děkuji. Každá chvála potěší :-)

[3]: Děkuju a výborně! :-D Já jsem si prostě chtěla procvičit také trochu jiné druhy postav a naivní dívka pro mě byla výzva.

[4]: Taky jsem si říkala. Jinak já studuji antropologii, takže tam tu smrt mám pořád a celkem mě začal zajímat obor antropologie smrti. Taková forenzní samozřejmě taky není nezajímavá, ale co já vím, jak to se mnou dopadne :D

6 pavel pavel | Web | 20. října 2012 v 14:20 | Reagovat

[5]: Vykopávání mrtvol nemusela by pro tebe špatná práce a i plno radostí by ti jistě  připravila. :-D

7 Lucerna Lucerna | Web | 21. října 2012 v 12:43 | Reagovat

Originalne a cakane, necakany zaver :)). Kazdy zivot nakonec konci smrtov, ze? Zvedavost je blba vlastnost.

Zapoj sa do sutazee, mozno ta po tyzdni, dvoch nieco napadne..:) Zatial to preskoc a mrkni vecer na druhe.

8 Illian Illian | Web | 21. října 2012 v 13:40 | Reagovat

[6]: :-D Ale je to celkem makačka. Na výzkumu jsme skoro odpadli...:-D Ale sranda to byla. Člověk poznal spoustu nových lidí :D

[7]: Myslím, že ten nevyhnutelný konec - smrt - je to, co dělá život takovým jaký je :-) Každopádně děkuji za pochvalu. Vždy potěší a na soutěž mrknu :)

9 pavel pavel | Web | 21. října 2012 v 15:54 | Reagovat

[8]: Těch mrtvejch nebo těch živejch? :-D  :D

10 Illian Illian | 22. října 2012 v 18:55 | Reagovat

[9]: Tak jsme to i počítali a víc asi těch mrtvej :-D

11 Fredy Kruger Fredy Kruger | 22. října 2012 v 19:30 | Reagovat

" Uhni !  já byl tu první !"

"Nikoliv !  nohou si trhni !"

... lidé řvou :  " Pochopit nedovedem ...
brouka tu našli pod kamenem,
kdo první ho  uviděl ?  ... to čert ví !
perou se o to, kdo jej sní ! "

" Já ti dám !" ... " Já tobě ... po držce !"

... kdekdo chce zabránit roztržce ....

" Počkejte ... rváti se nemá ceny !"
( dva důchodci rýpají holemi v zemi )
Oba rváči se nemohou dočkat !

... Již Potemník-brouk leze ... též Krtonožka !

12 Víla Víla | Web | 21. listopadu 2012 v 14:29 | Reagovat

Není moc lidí, u kterých bych se začetla a najednou zjistila, že už jsem na konci. Četla jsem jedním dechem. Tak se mi to líbilo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama