Hledej znamení

9. října 2013 v 18:39 | Illian |  Jednorázovky
Nu dobrá. Pořád jsem ve světě živých. A ano, nebyla jsem tu doslova věky. Vím, že by to chtělo vysvětlení a jestli na něj někdy budu mít sílu, tak se ho i dočkáte. Ne, nechci se tvářit záhadně :D Ale je to na delší dobu a určitě by Vás to nebavilo. Každopádně. Tématem týdne na Klubu snílků je Znamení. Mně se v hlavě zrodil takový divný příběh. Je dost očividný a hlavně jakýsi kostrbatý. Asi jsem vyšla ze cviku. Měla bych to napravit. Ale doufám, že se mnou budete mít trpělivost :)
Inu, tak tedy, všímejte si znamení a přeji hezké čtení - snad.

Hledej znamení

Vztek. Obklopoval ho jako sršící koule jisker. Chtěl kolem sebe mlátit věcmi. Chtěl s nimi třískat. Chtěl něco rozbít, někomu ublížit. Nejlépe asi sobě, když se nad tím tak zamyslel. Chtěl... co vlastně chtěl?
Zařval by, kdyby se kolem něj nepromenádovalo tolik lidí.
"Měl by jsi se uklidnit."
"Vážně?" odsekl kousavě. Patřil mezi ten druh lidí, kteří opravu, ale opravdu nesnáší, když jim někdo říká co mají dělat.
"Podle tebe bych se měl uklidnit, já tvrdím, že se uklidnit nepotřebuju. Mám vztek. Potřebuju se vybít."
"Samozřejmě," podotkla lehce sarkasticky, ale na tváři jí pohrával tenký úsměv.
Štvalo ho to. Dneska ho vlastně štvalo úplně všechno. Pohledy lidí, kteří se na něj dívali jako na blázna. Řidič autobusu, který z nějakého divného důvodu nechápal, proč by měl chtít dva lístky.
"Zajdi si do parku. Běž se proběhnout. Zahraj si Skyrim, nebo něco, kde můžeš relativně beztrestně zabíjet. To pomáhá."
"Víš co mi můžeš ženská?"
"Promiňte?" ozvalo se dotčeně za ním.
"To nebylo na vás."
"Hmm..."
"Vidíš co děláš? Všem připadám jako blázen. Děkuji pěkně."
"To přeci není moje chyba."
"Ne, ale řvu na tebe na ulici. To se nedělá. Jdeme domů."
Usmála se. Vždycky se usmívala. I když něco provedl. I když se choval jako malé dítě.

"Dáš si čaj?"
"Bez cukru, prosím."
"Už se to nese."
Postavil před ni černý šálek. Měla ho ráda. Všeobecně měla ráda černou. I když se jí to snažil vymluvit.
Usrkl ze svého hrnku a na chvíli zavřel oči. Byl unavený. Všechen ten shon, rozčilování se v práci a pak si i mladá dáma přišla pozdě.
"Proč jsi přišla vlastně pozdě?" zeptal se pořád se zavřenýma očima. Myšlenkami u ní byl jen na půl, ale ona přesto odpověděla.
"Měla jsem taky pár pochůzek a znáš tu dopravu."
"Uhm, hmm..."
Věděla, že ji slyšel. Znala ho. Takhle se choval pokaždé. Pak většinou následovala úplná změna tématu. Jakoby ji nevnímal. Ale opak byl pravdou. Vnímal všechno kolem sebe. Možná dokonce jinak než normální lidé, ale to se jí líbilo. Měl zvláštní styl myšlení. Příjemný....
"Přemýšlel jsem, že bych si koupil psa."
"Psa?"
"Hmm, jo."
"A to tě napadlo právě teď, nebo..."
"Ne-e. Přemýšlím nad tím už delší dobu."
Chvíli mlčela a jenom se dívala, jak si dlaní prohrábl vlasy. Měl temné kruhy pod očima. Neslušelo mu to. A ona to neměla ráda.
"Cítíš se sám?"
"Nehraj si na psychiatra."
"Nehraju, já jsem psychiatr."
"Já vím."
Zase byla ticho, ale moc dlouho to nevydržela.
"Bydlíš tady sám, je jenom přirozené, že chceš společnost. Je to typické znamení osamělosti."
"Pes je typické znamení osamělosti? To je mi vážně zajímavá myšlenka."
"U mužů, co žijí sami..."
"Tak se sem nastěhuj."
Pořád měl zavřené oči. Jenom jeho hrnek s kávou skončil se zaduněním na stole. Nic se nevylilo, ale jeho slovům to dodalo jakýsi těžký charakter.
"Víš přeci že nemůžu."
"Proč ne?"
"Je to..."
"Neříkej mi, že je to komplikované."
"Ale to je pravda. Moje matka je nemocná, to víš. A já se nemůžu jen tak odstěhovat."
"Hmm, uhmmm...."
"Musím si přečíst Thompsona. V práci jsem narazil na článek, který z nějakého záhadného důvodu citoval jeho stěžejní práci i když s ní neměl nic společného."
"To zní zajímavě."
"Ale to s tím nastěhováním jsem myslel vážně."
Promnula si spánky. On konečně otevřel oči a pohledem hypnotizoval její štíhlé prsty.
"Bolí mě z tebe hlava, víš to?"
Ten měkký tón používala jenom tehdy, když ho kárala. Občas mu připadala jako jeho matka. Ale s matkou by rozhodně nedělal to, co by chtěl dělat s ní. Ušklíbl se. Zlomyslným úsměvem, který je vlastní všem mužům.
"Zajdi si k doktorovi."
"Tam jdeš zítra ty. A nech si udělat CT."
"Proč?"
"Přemýšlej."
"To dělám celou dobu."
Smutně se ušklíbla a podívala se z okna.
"Měla bych jít. Je pozdě."
"Nedržím tě tu."
"To jsem nikdy netvrdila."
"Děje se něco?"
"Když už sis všiml i ty, tak musím vypadat hodně zle."
"Tak?"
"Kup si toho psa."
"Hmmm...."
"A sleduj náznaky."
"Jaké?"
"Okolo tebe."
"Ty co vidím, nedávají smysl. Došel jsem k závěru, že nemá cenu se jimi zabývat."
"Dobrá. Já půjdu. Měj se."
"Hmmm..."
"Měl bys ho pojmenovat Mirage*"
Pohoršeně si odfrkl a sledoval jak se smíchem zavírá dveře.
"Sbohem Silvie."

"Dneska je to jenom rutinní kontrola?"
"Snad ano," zavrčel na sestru. V duchu podpaloval ten příšerný zelený overal, co měl na sobě.
"Ještě si budete muset promluvit s paní doktorkou."
"Hmm..."
Sestra se zamračila. Neměla ráda pacienty, kteří nespolupracují.
"Měl bys na sestry být hodný, dělají jenom svoji práci," ozvala se z rohu Silvie.
"Já vím, ale když mě to jejich nesmyslné klevetění a věčně veselý tón iritují."
Sestra se na něj po očku podívala, ale jinak očividnou urážku přešla mlčením.
"No tak, nechovej se jako malé dítě."
"Nechovám!"

"Takže jak se dneska cítíme?"
"Stejně jako minulý týden, stejně jako minulý měsíc, prostě pořád stejně."
"Vidím, že jste podrážděný. Stává se vám to často?"
"Ne, jenom když se někdo ptá na zbytečné otázky a zdržuje mě od práce."
"Zažil jste vážnou dopravní nehodu, je mou povinností..."
"Já vím!" přerušil ji ostře a stejně jako Silvie si začal mnou spánky. Bylo to zcela nevinné gesto. Gesto, které ale dříve nedělal. Jenomže teď se mu mysl zahltila obrázky pokrouceného plechu. Skoro cítil kouř a vytékající benzín. I pás zařezávající se mu do těla. Před očima mu tančili plameny a v uších slyšel bolestné sténání. Silviino sténání. Proč Silviino? Co tam dělala Silvie?
"Co tam dělala?"
"Prosím?"
"Nic."
"No tak, Nicku, co se děje?"
"Jak jsem řekl, nic."
"Kdo tam co dělal?"
"Nikdo nikde nic nedělal."
"Myslíte Silvii?" zeptala se ho opatrně a z nějakého záhadného důvodu se na něj dívala jinak. Opatrně. Čekajíc nějaký výbuch, nebo snad nějaký záchvat.
"Silvii do toho laskavě netahejte."
"Mluvil tu o mě někdo?" ozvalo se ode dveří.
Prudce se otočil a musel se usmát. Opírala se o dveře a vypadala jako zvědavá sova, co přilétla někam, kde nemá co dělat.
"Doktorka je na tebe zřejmě zvědavá."
"Nicku, já se nedomnívám,..."
"Ale ano, paní doktorko. Silvie tu přeci může zůstat. Navíc si nemyslím, že se budete ptát ještě na něco. Nebo ano?"
"Ale Nicku, jak to mluvíš!" pokárala ho žena u dveří a pak se vydala až k němu. "Ta paní ti chce pomoct."
"Nicku, zvedneme vám příděl prášků. Doufám, že se dostaví očekávaný efekt."
"Proč? Já si nechci vzpomenou na zbytek té nehody. Stačí mi to, co si pamatuju teď."
"Ale vy si musíte vzpomenout."
"Nemusím nic, madam. Jenom umřít."
"To je cynické i na tebe," zamumlala Silvie, ale úsměv jí ze rtů nezmizel.
"Nicku, je to opravdu pro vaše dobro," trvala na svém doktorka a netrpělivě u toho poklepávala tužkou.
"Ty léky mají nějaké vedlejší účinky? Minule mi z nich bylo mizerně."
"Četl jste příbalový leták?"
"Samozřejmě..."
"...že nečetl," dodala rozverně Silvie a posadila se na opěradlo jeho křesla. Měla zvláštní parfém. Jemný s vůní šeříku. Měl ho rád. Jeden z jeho polštářů doma, tak pořád voněl. Odmítl ho vyprat. Kdo ví proč?
"Prášky mohou způsobovat mírnou nevolnost. Mohou způsobovat i malátnost a ospalost, ale hlavní je, že se vám po nich uleví."
"Dobře, dobře," rezignoval a počkal až doktorka předepíše recept.
"Všechno?"
"Ano."
Vstal a u dveří se ještě zamračeně otočil. Ta ženská co ho léčila měla už zase ten soucitný pohled. Jako ta sestra. Zase se naštval. Podržel Silvii dveře a pak je za sebou nechal bouchnout.
Doktorka to všechno sledovala a jakmile dveře zaklaply, útrpně si povzdechla.
"Nicku, musíte si uvědomit, že Silvie tu už není. Je mrtvá. Ty přeludy vám ubližují," zamumlala směrem do desky stolu. Chtěla mu to už tolikrát říct. Jednou tu nehodu nakousla víc. Trvala na tom, aby si vzpomněl, že tam Silvie byla. Na místě spolujezdce. A že zemřela.
Neuvěřitelně se naštval. Od té chvíle s ním o tom nemluví. Nikdo s ním o tom nemluví. Jednoduše ho berou jako výstředního, ale jinak skvělého vědce. Třeba ty léky konečně pomohou. Nemohla zvyšovat dávku do nekonečna.

"Nicku, nachystáš popkorn?"
"Nemáš taky nohy?"
"Mně se ale nechce."
"Hmf,..." zamručel a ztěžka se zvedl z pohovky. Měl tyhle chvíle rád. Když se společně dívali na film, nebo když se jenom škodolibě pošťuchovali.
"A nezapomeň si vzít ty prášky!" zavolala ještě za ním do kuchyně.
Vrátil se za pět minut s mísou teplého popkornu a sklenicí vody.
"Tak honem, za chvíli bude končit reklama," pobídla ho netrpělivě.
Nick se usmál. Z kapsy vytáhl oranžovou lahvičku a vysypal si na ruku dvě bílé tobolky.
"Vždyť ten film už stejně známe."
"Ale to nevadí," trvala na svém a v očích jí hrály laškovné jiskřičky. "Můžeme dělat i něco jiného," osvětlila mu svůj plán a jiskřičky se proměnily na požár.
Znovu se usmál. Ledabylým pohybem smetl oba prášky do květináče ve kterém pomalu usychala palma.
"Měl bys je brát pravidelně," ozvala se trochu káravě a on na chvíli zavřel oči. Když je otevřel, byly v nich stejné jiskřičky, jaké mívala ona.
"Ale to bych tě ztratil..."


* Přelud (myslím, že je to francouzsky)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 10. října 2013 v 21:32 | Reagovat

Při čtení jsem si uvědomil, co se mi stalo nedávno. Byl jsem s kamarádkou a pak když jme jeli domů, neměla opencard, takže si musela koupit jízdenku. Na stanici automat nefungoval, ve stánku s novinami je nevedli a nakonec jsme uprosili jednou člověka od kterého jsme ji odkoupili. Já se pak v autobuse rozčiloval, že to se může stát jen v Čechách a jedna babka za námi v autobuse, když jsme vystupovali mé kamarádce řekla "jak vy se svým mužem vydržíte." Bylo to docela urážlivé od ní, ale byl jsem zticha, jinak bych ji potvrdil, že jsem nevyrovnanej člověk. Ve své podstatě jsem ale kliďas vyrovnaný, jen mne někdy rozčílí ten bordel tady když ho porovnám s Německem kde žiji.
Dlouho jsem tě opravdu neviděl. Můžeš mi napsat do zprávy autorovi co trápí... pokud chceš. :-)

2 pavel pavel | Web | 10. října 2013 v 21:36 | Reagovat

Přečetl jsem to po sobě a jen se divím... měl bych si zopakovat pravopis. :-D

3 Illian Illian | Web | 11. října 2013 v 19:29 | Reagovat

[1]: Napsala bych, ale myslím, že by to vydalo za menší román :)
Každopádně občas mám s dopravou taky takové menší trable, ale myslím že se moc nerozčiluju, to škodí zdraví :D
Jinak klid, pravopis sem, pravopis tam, každý občas udělá chybku. Nebudeme proto raději kontrolovat ten můj :D

4 Lucerna Lucerna | 11. října 2013 v 21:47 | Reagovat

Dost ma zarazilo to stym psom. Ked som si ho isla ja kupovat, tak jeden pan podobne povedal, ze si psa kupujem kôli osamelosti.
Mal pravdu.. vtedy som si to nechcela priznat. Neratala som uz s laskou.
Pekna poviedka :)

5 Víla Víla | Web | 12. října 2013 v 17:34 | Reagovat

Zhltla jsem to jedním dechem. A pak ještě jednou a pomalu. Čte se to opravdu skvěle. A jsem ráda, že jsi zase zpět.

6 Illian Illian | Web | 12. října 2013 v 21:48 | Reagovat

[4]: Děkuju. To já bych psa brala hned, ale mám jenom schizofrenního kocoura :D

[5]: Páni, opravdu díky a já jsem kupodivu také ráda zpět :)

7 Hugo Hugo | Web | 16. října 2013 v 13:01 | Reagovat

Vítej zpět! Povídka předvídatelná, ale takovým úsměvným, naivním způsobem krásná :-)  Ani to klišé neumírající lásky mi tam nevadí. Jsem rád, že se mohu zase vrátit ke čtení tak kvalitního blogu, jako je ten tvůj. Děkuji :-)

8 Illian Illian | Web | 20. října 2013 v 11:31 | Reagovat

[7]: Já děkuji za pochvalu. :) Jsem ráda zpět. A určitě zase zavítám k tobě, mám ráda tvé básně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama