Jedna z těch, kteří snili

14. října 2013 v 23:16 | Illian |  Jednorázovky
Je to krátké. Je to depresivní - aspoň podle mě :D A to jsem původně chtěla jenom napsat o tom, jak se vyprostit... vyprostit z něčeho. Dopadlo to takhle. Inu posuďte sami. Nevím proč, ale slova se prostě sama začala tak nějak psát a já na to tak koukala a říkala si: "A tady odchází můj optimismus..." Je to spíše sled myšlenek a obrazů,... no... nebo tak nějak....
Samozřejmě se to vztahuje k obrázku. A ten zase pod Imaginarius. :)

Jedna z těch, kteří snili


Domy se hroutily.
Hudba utichala.
Mračna dýmu a zoufalství se valila po zemi a ničila vše co jim stálo v cestě. Nikdo a nic jim neuniklo. A to vše jenom díky marnivosti. Touze po moci a zlomyslné pýše.
Oceány zešedly. Pohltily pevninu.
Svět se změnil. Přetvořil. Stal se temným místem bez života, jaký by život měl být. Až na ně. Na ty tvory, kteří tohle způsobili. Ve snaze aby měli sami lepší budoucnost, si světlé zítřky odepřeli. Zrodila se jenom prázdnota, ticho, chlad a zmar.
Neviděli nic z toho.
Stále se hnali za svým zářivým cílem, který byl již v nedohlednu.
Ale oni byli slepí.
Všichni.
Do jednoho.
Neviděli tu temnotu.
Neviděli to zlo a nicotu.
A potom přišlo světlo. Jednou zazářilo na obloze. Rozehnalo mračna, ušlapalo mlhu. Spustilo déšť, který měl vše smýt.
Jako by po dlouhé noci někdo otevřel okenice a vpustil dovnitř slunce. Ale oni neprohlédli. Nebo nechtěli.

Jako malé dítě četla příběhy o bájných tvorech, o magii, o světle které plálo uvnitř oddaných lidí. Uvnitř lidí, kteří milovali a byli milování. O světle, které dodávalo energii, o světle, které naplňovalo a zároveň trhalo na kusy celou vaši duši. Jen aby mohlo vydat vše dobré, co bylo někde hluboko ukryto.
Četla o tom.
Slyšela o tom.
Chtěla to zažít.
Chtěla cítit ten žár, který by jí poháněl kupředu. Touhu, která by jí spalovala za živa. Chtěla se vyprostit z těch okovů, které jí každý kolem stále a stále utahoval.
Ale bylo to jako by se chtěla sama vyprostit z bažiny.
Nešlo to.
A přitom stačilo tak málo.
Natáhnout se...
Pokrčit nohy...
Roztáhnout ruce...
Zavřít oči...
Skočit!
Ne dolů. Ne.
Nahoru. Vzhůru! Kam až může jenom dosáhnout. A výš. Výš...

A pak dopadla. Ztracená. Nikým nehledaná. Zapomenutá.
Jako vyhasínající hvězda ve vesmíru. Stačilo by se dívat v tu správnou chvíli, v ten správný okamžik... ale nikdo se nedíval.
Všichni byli slepí.
Neprohlédli.
Nechtěli.

Ležela na chladné podlaze. Rudá krev kolem ní tvořila aureolu beznaděje.
Usmívala se.
Usmívala se i když ji našli.
Nebyla první a nebude ani poslední. Je jenom jednou z mnoha.
Z těch, kteří viděli co lidé provedli.
Z těch, kteří chtěli utéct.

Z těch, kteří snili...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 15. října 2013 v 0:42 | Reagovat

Krátké se mi líbí a tahle obzvlášť. :)
Mimochodem, dovedeš psát jiné než depresivní? :-D

2 Illian Illian | Web | 15. října 2013 v 21:35 | Reagovat

[1]: :-D Děkuji. A ke tvé otázce: taky jsem se sama sebe ptala. Jenomže...ono se to psalo tak nějak...samo :-? :D

3 pavel pavel | Web | 15. října 2013 v 22:24 | Reagovat

[2]: Stejně by mne zajímaly tvé životní těžkosti, které takto ventiluješ povídkami. A neboj, u mne by to bylo bylo jako ve vrbě. :-)

4 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 17. října 2013 v 22:16 | Reagovat

Tvůj příběh předbíhá mou finální myšlenku, kterou snad o tomto víkendu zpracuji. To je... děsivé a zároveň očekávatelné, což je ještě více děsivé, že lze něco očekávat, neb to už vše ztrácí pel a punc nečekaného.

5 Illian Illian | Web | 20. října 2013 v 11:30 | Reagovat

[3]: Já se nebojím, jenom nevím jak to zatím vyjádřit jinak, než těmi povídkami...asi :)

[4]: Právě jsi se stala autorem mého oblíbeného komentáře. :D Je to... očekávatelné 8-)

6 Laura Meliss Laura Meliss | E-mail | 25. listopadu 2013 v 0:27 | Reagovat

Je málo knih, které jsou pro mě.
Jsem náročná..
Od tebe bych si knihu velice ráda přečetla.
uvažuješ nad tím?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama