To malé stvoření

20. října 2013 v 11:43 | Illian |  Jednorázovky
Mám chuť experimentovat! A to opravdu hodně. Řekněme... a víte co? Nebudu tu žvatlat :D Přečtěte si to a uvidíte.

Jinak zdroj obrázku je film Pricezna Mononoke, který zaprvé můžu vřele doporučit a zadruhé, jsem měla jako malá hrozně ráda (i teď, jako stará vykopávka :D). Ale je to jeden z těch mála filmů, kde jsem jako malé škvrně (rozumějme asi tak 12 nebo 11, vím já?) brečela jako by mě na nože brali.

To malé stvoření



Směji se a pláči. Vidím to, co bych měla dělat. Dělám to. Vidím to, jak se chovají ostatní a vidím reakce druhých. Vidím a kopíruji. Nechápu proč. Nechápu princip. Připadám si jako robot. Cítím bolest. Cítím led, cítím ten kámen v hrudi. Ale nevím co s tím. Vím, že mi po tvářích tečou slzy. Rozumím fyziologické podstatě. Rozumím vědě. Nerozumím ale tomu pocitu. Vím, že se něco děje. Vím, že... je něco špatně. Jakoby ve mne něco umíralo. Třeba jsem to já? Třeba je to to malé stvoření se kterým si občas povídám. Je to zvláštní. Často si ho představuju a v duchu se ho ptám, kolik těch ran ještě dokáže snést. Kolik křivd a zlých skutků ještě vydržím. Kolik to stvoření vydrží. Už je chudáček samá jizva. Samá rána. A některé se nehojí. Přijde další a ty staré se otevřou. Je to jako bolestivý koloběh života nedávající smysl.
Přemýšlela jsem o tom, jaké to je nebýt sama. Bylo to chvíli. Asi tak dva týdny kdy jsem se pokusila chovat stejně jako ostatní. Bylo to zvláštní. Hřejivé. Takové teplé a milé a já se necítila jako v ledové bouři bičovaná větrem. Cítila jsem se příjemně. Ale pak přišel konec. A to malé stvoření ve mě bylo doslova probodnuté. Viděla jsem v duchu ten ledový oštěp trčící z toho malého hrudníčku. Brečela jsem. Křičela. Tiskla si ruce k uplakané tváři. Snažila se dýchat i když jsem se slzami zalykala. Ne. Nebyla to ničí vina. To je život. Snad jen možná moje. Moje chbya... Ale to stvořeníčko uvnitř... jak já jej lituji.
Je jedno jak jej nazvete. Je jedno, jestli si ho třeba pojmenujete. Můžete ho označit i jako duši. Je to jedno. Ale vidím ho, jak sedí uprostřed malé klece. Je to vlastně pokojík. Uzamčený, schovaný. Ve vysoké věži. Obklopený příkopem. A ne jedním. V jednom je láva. Potom je tam celá skleněná kopule. Spousta a spousta štítů... a to stvořeníčko tam sedí. Obklopené knihami. Pohodlím a hřejivým teplem podušek. Ale přesto je zraněné. Ty věci ho bolí a ono naříká. Zkroucené do klubíčka. Třesoucí se strachem. Jako malé vyděšené zvířátko. Neví co má dělat. Nic nepomáhá. Ať vystaví štítů kolik chce, pokaždé se najde něco, co zraní i jeho.
A pak je tu ten odpočet. Neví kde přesně je konec. Ale pomalu zaznamenává. Stejně jako já. Rýhy v mém stole jsou jako jizvy na tom stvoření. Je jich už tak mnoho. Je jich už tak moc! Je jich... kolik jich ještě může být? Kolik se jich ještě dá vyrýt do desky stolu? A kolik se jich ještě dá vyrýt do toho stvoření?

Pusť mě!

Ozve se někdy.

Nech mě jít. Nepotřebuješ mne přeci.

Ale já se bojím. Co když to stvoření pustím a nic nezbude. Jenom prázdnota a chlad. Co když ho pustím a už nebude nic, co by mne zadrželo od těch věcí, které mne občas napadnou? Co když... co když už to ale jednou nevydržím. Co když jednou to stvoření uteče a já zůstanu opravdu úplně sama. Vlastně... jsem sama. To stvoření je samo. Je samo ve svém pokojíčku. Je samo mezi knihami. Mezi seriály a mezi filmy. Mezi vším co je mu milé a důvěrně zná.

Bojím se tu. Jsem tak samo... pust mě!

Nemůžu. Nejde to. Nechci. Nevím... potřebuji tě. Ještě chvíli počkej.

Nechci být tak samo.

Chvíli jsi nebylo.

Ne. Nebylo...

A to je pravda. Chvíli tu bylo to druhé. To co hřálo. Jednou prostě nakouklo dovnitř a ptalo se jak se mám.

Ahoj.
Ahoj.
Tenhle seriál znám.
Máš ho rádo?
Ano.
To je dobře.
Ano, to je.

A byly dvě. Ta stvořeníčka. Nebylo jizev. Nebylo ran. Nebyly tu ani ledové štíty a kopí. Jenom příjemné teplo a usměvavé plamínky štěstí. Ale pak odešlo. Všechno vyhaslo. Plameny zmizely a pokojíček potemněl.

Vrátí se?

Nevrátí.

Zachraň mě.

Nemůžu.

Pusť mě.

...

Pusť mě.

Možná.

Pusť!

...

...


Jsi volné....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 21. října 2013 v 1:22 | Reagovat

Já ten film neznám, ale chápu že jsi jako dítě brečela... já v tom věku taky miloval smutné, ne-li tragické, příběhy a stále znovu je od rodičů vyžadoval. :-D

2 Illian Illian | Web | 21. října 2013 v 20:51 | Reagovat

[1]: Já měla všeobecně ráda filmy, ale tenhle mě prostě z nějakého důvodu jako malou učaroval a hrozně jsem ho prožívala :-D

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 26. října 2013 v 10:17 | Reagovat

Zajímavá povídka... film mi něco připomíná, asi jsem ho taky viděla, ale zapomněla jsem na jeho děj...

4 Illian Illian | Web | 5. listopadu 2013 v 22:25 | Reagovat

[3]: Děkuji. Jinak děj... no, mohla bych ti říct o čem to je, ale to i třeba csfd, v povídce na něj ani žádnou narážku nemám, nebo tak, takže to vlastně není moc důležité a já tu blábolím :D

5 Laura Meliss Laura Meliss | E-mail | 25. listopadu 2013 v 0:35 | Reagovat

Opět nemám slov ..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama