Ticho

6. listopadu 2013 v 23:25 | Illian |  Jednorázovky
Hned na začátek, mám dotaz. Můj počítač podivně načítá stránky. Takže. Jde to přečíst, nebo je to moc malé? Mám nepříjemný pocit, že je to prťavé a to už nějaký ten pátek, ale počítač to prostě zobrazuje...normálně, proč?
A teď dál :D Toto uhm....dílo, je fakt dílo. Nevím co mě to popadlo. Bolela mě hlava. Vrátila jsem se domů v půl jedenácté večer (ze školy! Kdyby aspoň od přítele, nebo tak něco, ne-e, ze školy!) a utahaná jako kotě. No, samozřejmě můj mozek zapnul (asi), že má nápad. A tady to je. Prosím, nechte si chutnat :)
Zdroj obrázku: -><-

Ticho


Jedna z mnoha. Nevýrazná. Stejná jako tolik před ní, tolik kolem ní a tolik po ní. Jenom další lidská existence. Posadíte se vedle ní v autobuse, ale nic Vás na ní nezaujme. Nic Vás totiž už nepřekvapí. Stejně jako ji nepřekvapíte Vy. Nezajímá se o Váš osud. Možná Vás mezi spletí svých vlastních myšlenek zaregistruje. Možná tam ta otázka: Kdo to je? i proletí, ale... ale zmizí stejně rychle jako se objevila. Je to tak pokaždé.
Tichá dívka v autobusu. Potkal ji jistě každý. Je jich přeci tolik. A ne jenom dívek. Tichá babička, muž, chlapec... všichni ti lidičkové. Tiší. Zahloubaní sami do sebe. Koukající zpoza špinavých oken. Ven. Jakoby snad chtěli utéct. Pryč. Někteří z nich se dívají nahoru. K výšinám. Snad si přejí létat. Nebo nechávají plout své myšlenky. Kdo ví.
Jen si to představte. Takovou dívku. Má sluchátka, zamlklá, dívá se z okna. Zeptáte se, zda si můžete přisednout. Nesměle něco zamumlá, možná se i pousměje. Ten úsměv je celkem pěkný, ale její oči jsou podivně prázdné. Smutné. Bez výrazu. Nijak Vás to nezaráží. Máte svých problémů dost. Ať už je to práce, škola, nebo třeba jenom starosti s rodinou.
A ona tam sedí. Vedle Vás. Naprosto neznámý člověk. Se svým vlastním osudem, svými vlastními starostmi. V očích se jí možná zrcadlí bolest, ale kdo by si toho všiml, že?
Kdo by si všiml toho pokrčení obočí, jak jí hlavou prolétla nepříjemná myšlenka. Nebo lehkého pousmání, když se ve sluchátkách ozve oblíbená písnička. Nebo možná slz? Tančících v očích a přesto neviditelných. Těch slz, které skrývá. Které jsou hluboko a ona s nimi už nemůže dál bojovat. Chce, ale... Vždy je tu nějaké ale. Už je to moc dlouho. Je sama. A ty slzy, ty jizvy na srdci, jsou stále živé.
Ale kdo by si toho všiml?
Kdo by si všiml Vašich slz? Ne že tam nejsou. Každý je má. Je jenom otázkou, kolik a jak moc to bolí.
A tak tam sedíte. Dva naprosto neznámí lidé. Každý myšlenkami daleko, mnohem dál, než ten autobus vůbec jede.
Na chvíli Vás svedla dohromady náhoda. A hned po tom, co dívka vystoupí, si k Vám přisedne někdo jiný. Stejně nevýrazný člověk. Stejně tichý. S myšlenkami daleko. Tak daleko...
A tak je to den za dnem. Stále to samé. A nemusí to být jenom autobus. Může to být i tramvaj, nebo metro, letadlo...
Lidé co přijdou a zase odejdou. Neznámí. Šedí. Zapomenutí.
Všichni jsme takoví.

Vystoupila. Na chvíli se zastavila a ohlédla se zpět.
Proč?
Zatřásla hlavou a vydala se... kam? Domů? Do práce? Do školy? Za přítelem? Nevíte. Nezajímáte se. Na jejím místě už stejně sedí někdo jiný. Starý pán? Nebo mladá maminka? Nevíte o nich nic. Co když trpí? Co když se ta maminka nedočká příštích narozenin svého dítěte? Co když ten starý pán, bojoval ve válce a má ošklivé jizvy? Co když...
A pak je Vaše zastávka. A na Vaše místo si sedne někdo jiný. Dívka. Chlapec. Muž. Lidé.
Nevíte, nezajímáte se. Proč taky?

Je ráno. Za okny tma. Lidé lehce podřimující. Ta samá dívka co včera. Možná Vás to i napadne. Možná si ještě vzpomenete, že ta sluchátka jste někde viděl. Nebo že by ten účes? Ty oči?
Mlčíte. V hlavě Vám běhají myšlenky jako splašené. Zamkl jsem? Zhasl? Nebo i něco daleko závažnějšího.
A co ona? Na co myslí? Na koho?

Je večer. Sedíte vedle opilého chlapíka, co se moc rád poslouchá. Nevnímáte. Jste unavený a chcete spát. Jen spát... Nic o něm nevíte, ale už se ho chcete zbavit. Pořád mluví a přesto je tiše. Tak tiše... nic o něm nevíte. Proč se tak opil? Co když to bylo proto, že se jeho syn zabil na motorce? Co když chce prostě zapomenout?

Každý den. To samé. Je to ten samý den.... každý den.

Je ráno. Sotva něco vnímáte. A je tam zase ona. Už jste ji zaregistroval. Jednoduché. Kategorie: jezdí se mnou ráno autobusem. Kam? To už nevíte. Za kým? Také nic.
Ne, neusmějete se na ni. Stejně jako ona se neusměje na Vás. Tak moc se to snažíte ignorovat až vám to přijde zvláštní. To všechno si ani neuvědomujete. Vlastně... vaše myšlenky jsou někde úplně jinde. Je to přeci jenom další jízda autobusem. Ten samý den, stále a stále dokola.

Ne, nenabouráte. Jenom máte zpoždění. Jste rozladěný. Chcete pryč. Všude kolem je tolik lidí a... je tam i ona. Dav ji tlačí směrem k Vám. A... najednou to není ten samý den.
Najednou je něco jinak. Stojíte v autobusu a uvědomujete si, ten nepříjemný hluk. Hlasy přátel co spolu klábosí. Matku s dítětem, co neustále křičí. Motor. Svistot větru. A ona. S vyděšeným výrazem ve tváři. S očima, které se lesknou strachy. Ne, není to strach z Vás. Bojí se lidí. Stejně jako je Vy nemůžete vystát.
A ona se tam krčí.
Tlačí na ni celý dav.
Chce uhnout, nemá kam.
Padá...


"Ahoj..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 6. listopadu 2013 v 23:49 | Reagovat

Lituji takové lidi u kterých je každý den stejný... pokud by se mi líbila, asi bych ji oslovil dřív. :-D

2 Illian Illian | Web | 7. listopadu 2013 v 8:12 | Reagovat

[1]: Ono se to může tak občas zdát, že je každý den stejný, ale nikdy nebude :-) Ale jinak se mi tvůj přístup líbí. Život by byl hned jednodušší, kdyby to tak dělalo víc lidí :-D

3 Hugo Hugo | Web | 7. listopadu 2013 v 9:33 | Reagovat

Především - opravdu se mi to líbilo. Má to něco v sobě. Donutí to se člověka zamyslet. Nebo alespoň pousmát.
Nejsem si ale jist zda tomu ty krátké, usekané věty pomáhají. Ano, posouvá to děj rychle dopředu takže člověka neunudíš k smrti, když tam hodíš nějakou zajímavou myšlenku. Má to spád, je to díky tomu čtivé a neodradí. Ale zároveň se tím ta povídka strašlivě strukturalizuje. Člověk začne větou a hned ji skončí. Začně větou a hned ji skončí. Pořád, pořád. Po chvíli si uvědomí, že něco není úplně v pořádku. Že si připadá, jakoby četl nějakou úřednickou zprávu, ze sudního přelíčení například.
- neříkám, že je to špatně. Já vlastně nevím, co je dobře - sám povídky moc neumím. Jen říkám, jak to cítím.
Každopádně - myslím si. Krátké věty ano, ale ne jenom. --- střídat :)
Zajímavé oslovení čtenáře. Docílíš autentičnost, čtenář se cítí osloven - uvnitř dění, ale tím, že jsi použila vykání a ne množné číslo, jak je obvyklé... zase mě to trochu rozbilo ten dojem. Přestal jsem vnímat příběh a začal jsem se (řekl bych, že zbytečně, ale možná to nějaký důvod má - nevím...(?)) zabývat tím, proč mě tak oslovuješ...
A konec... ten mi taky výsledný dojem (který byl mimochodem dokonalý, až tady na těch pár maličkostí :))rozbilo.
Já vím, že to tak ráda píšeš a moc ráda, tak ukončuješ povídky. Ale... (vždycky je nějaké ale :D)
tady mi to prostě přišlo rušivé. Celé se to odehrává jen na úrovni myšlenek, úvah. Děj potlačený do pozadí, žádná přímá řeč, a když nakonec promluví, tak je to takový šok. Je to jakoby člověk prožíval nějaký příběh a najednou ten příběh byl ustřižen a byl do něj vložen konec jiného příběhu (mimochodem stejný pocit mám, když některé soukromé televize v dnešní době odvysílají film a potom střihnou titulky, najednou se tam objeví pár jmen a je reklama. Žádné řádné ukončení, dlouhé titulky doprovázeny krásným soundtrackem, nic - závěrečný dojem to prostě úplně shodí).
Jinak ale, jak jsi napsala na začátku, opravdové dílo a děkuji ti za něj :)

4 Illian Illian | Web | 8. listopadu 2013 v 20:53 | Reagovat

Páni. Já opravdu nevím co říct. Totiž, rozhodně děkuji. Konečně objektivní kritika, která mi pomůže :) A celkově, jsem ráda, že se ti to líbilo. Vlastně, jsi se asi stal autorem nejdelšího, ale zároveň nejpoučnějšího - ačkoliv to myslím, není to slovo co hledám - komentáře, tady u mě na blogu. Zasloužíš odměnu :)
Ale k věci. Krátké věty - já věděla, že by mohly být problém. Mám pocit, že je v poslední době používám až moc často. Pokusím se dát si na to pozor, ale nějakých velikých květnatých souvětí, se asi hned tak člověk nedočká :D
To oslovení... ani mě to nenapadlo. Totiž. Ono se to psalo tak nějak samo. Neměla jsem nad tím zrovna moc kontrolu ale... když jsi to zmínil, tak je fakt, že to zní trochu divně. A pak ten konec...no jo... prokletí mé osoby. Já ráda konec, který je takový... překvapivý? Ale je pravda, že to tam působí divně (no, ono možná i jinde, když tak nad tím dumám).
Zkusím si na to rozhodně dát pozor. Mám v plánu, si ten komentář před další povídkou pořádně znovu celý přečíst :-) A opravu, ještě jednou velice děkuji.

5 pavel pavel | Web | 8. listopadu 2013 v 21:50 | Reagovat

[3]: Já myslím, že se Illian rozhodla dobře, protože dlouhý text by každého tady na blogu odradil. Napsat něco ve zkratce a umožnit čtenáři použít fantazii a další si domyslet, právě to považuji za umění. Ale to jen můj názor. :-)

6 Fredy Kruger Fredy Kruger | 9. listopadu 2013 v 0:48 | Reagovat

" Kručení ! ... co to ?? ... mé břicho "!

Zas klid ....  je úplné ticho ....
Každé prasknutí  podezřelé !

Bill  Schoupall ( jdoucí )  šept : .... " Doprdele "...

... mlázím se prodírá, nese koš
... " Aby tak  ještě  Krakonoš ....
co hub jsem tu do koše  nakradl !"

" Já  učiním, bys  špatně dopadl !!"

.... zní ze stromů  korun  ze větví !!

" Je to tak ! už o mně  ten děd ví !!"

Facka !! ... " Kdos číhal tam za smrkem !"

Muž utíká do vsi úprkem !

...je doma ... ( již slyšet je štěkat psy )
Vše pověděl lidem pak  na návsi !

7 Evelin Evelin | Web | 24. ledna 2014 v 2:03 | Reagovat

Páni, ty žiješ! Teda... je fakt, že je tohle článek z minulýho roku, ale já tak dlouho čekala až něco napíšeš, že i tohle potěší :3
Sice si to budu muset přečíst někdy jindy (jelikož jaksi ponocuju za účelem psaní seminárky -.-), ale už se na to těším. A doufám, že budeš psát i dáll! :)

8 mojda mojda | 9. února 2014 v 22:47 | Reagovat

Píšeš krááásně ;-)

9 Lucerna Lucerna | 2. března 2014 v 16:01 | Reagovat

Ja sa rada dam do reci s niekym na zastavke. Nevadi mi to, je to vsak velmi vzacne.. ako usmev v autobuse, ale stane sa obcas :)
Pekne napisane, clovek sa v tom najde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama